Jean Baudrillard

Francouzský filosof, sociolog a fotograf. Jeho přínos spočíval především v rozvinutí postmoderní filosofie a poststrukturalismu, jeho jméno je dnes nejčastěji spojováno s teorií simulaker.

Byl autorem množství textů, v nichž se zabýval nes­čet­nými variacemi na téma simulace, hyperrealita, mizení reality, symbolické konfigurace, fikcionalizace, svádění, kla­my, chiméry, reverzibilita. 6. 3. 2007 byla o Jeanu Baudrillardovi publikována zpráva, která však byla tradičně reálná, nezaváněla hyperrealitou, nebyla simulací ani chimérou a znamenala jeho ne­ná­vrat­né a reálné zmizení. Jean Baudrillard zemřel 6. března ve věku 77 let.

Nejčastěji byl považován za filozofa, sociologa, kulturního diagnostika, teoretického anarchistu či představitele tzv. katastrofického filozofického dis­kurzu. Na počátku své myslitelské dráhy měl Baudrillard (stejně jako značná část francouzských intelektuálů) blízko k marxisticky orientované společenské kritice, později však vystupoval jako radikální kritik soudobých společností bez nutnosti nějakého typu ostentativní politické konfese. Filozof Baudrillard byl znám jako účastník diskuzí o post­strukturalismu, filozofické moderně/post­moderně či jako reprezentant konceptu posthistoire, teorie postmoderního fatalismu a především úvah o simulaci, hyperrealitě a „mizení“ skutečnosti. V 60. letech působil jako asistent u ne­ortodoxního marxisty Henri Lefèbvra a pohyboval se v prostředí radikální společenské kritiky v tehdejší Francii. V roce 1968 předložil dizertaci Le Systéme des Objets1 a v tomtéž roce převzal vedení katedry sociologie na univerzitě Paris­‑Nanterre. Habilitoval se pod mírným institucionálním tlakem (jakým bylo právě působení na univerzitě) až v roce 1987 spisem L'Autre par lui­‑même(Jiné jako stejné).2 Odkládání rychlého postupu při získávání akademické graduovanosti by mohlo svědčit o zdráhání vřadit se do oficiálního akademického diskurzu a též o úsilí jít vlastní myšlenkovou cestou bez ohledu na „akademickou čistotu“ publikovaných textů, v nichž nezřídka mísil filozofické myšlenky s literárně poetickými výrazovými prostředky. Baudrillard často přispíval provokativními články do Le Monde, publikoval v Les Temps Modernes, pracoval rovněž jako redaktor časopisů Utopie a Traverses. K jeho francouzským filozofickým souputníkům patří (nebo patřili) Paul Virilio (1932), s nímž jej pojil zájem o estetiku mizení, simulace, reverzibilní procesy či vojenství, Michel Serres (1930), Gilles Deleuze (1925–1995), Félix Guattari (1929–1992), Jacques Derrida (1930), Jean­‑François Lyotard (1924–1998), Edgar Morin (1921) nebo Michel Foucault (1926–1984). Do myšlenkového profilu této řady filozofů prolínaly myšlenky a díla příslušníků předchozí filozofické generace (Georges Bataille, Maurice Blanchot, Jacques Lacan, Pierre Klossowski, Roland Barthes, Émile Michel Cioran).

Základní Baudrillardův filozofický vokabulární rezervoár naplňují následující pojmy a témata: moc objektů, odcizení, simulace a mizení reality, reverzibilita, svádění, estetizace, hyperrealita, simu­lakra, sémiokracie, ekstáze reality, viralita, virtualita, imploze, serialita, transpolitické, obscénní. Všechny zmíněné fenomény se průběžně objevují v různých variacích v mnoha jeho textech a domnívám se, že většina textů se dříve či později dotýká popisu a promýšlení mechanismu a důsledků procesů simulace/fikcionali­zace a reverzibility. Uvedené fenomény Baudrillard neúnavně stopoval a odkrýval v nejrůznějších (tedy i prapodivných až nepravděpodob­ných) oblastech sociálního: od sexuality přes morálku, módu, cestování po sféru politiky. Čtenář mohl někdy po strávení jeho textů nabýt dojmu, že simulace je základním epistemo­logickým kódem pro pozorování okolního světa, v němž došlo k velkému spiknutí znaků, jež satelitně krouží nad mizející realitou.