Jean Baudrillard
27. červenec 1929 – 6. březen 2007
Francouzský filosof, sociolog a fotograf. Jeho přínos spočíval především v rozvinutí postmoderní filosofie a poststrukturalismu, jeho jméno je dnes nejčastěji spojováno s teorií simulaker.
Byl autorem množství textů, v nichž se zabýval nesčetnými variacemi na téma simulace, hyperrealita, mizení reality, symbolické konfigurace, fikcionalizace, svádění, klamy, chiméry, reverzibilita. 6. 3. 2007 byla o Jeanu Baudrillardovi publikována zpráva, která však byla tradičně reálná, nezaváněla hyperrealitou, nebyla simulací ani chimérou a znamenala jeho nenávratné a reálné zmizení. Jean Baudrillard zemřel 6. března ve věku 77 let.
Nejčastěji byl považován za filozofa, sociologa, kulturního diagnostika, teoretického anarchistu či představitele tzv. katastrofického filozofického diskurzu. Na počátku své myslitelské dráhy měl Baudrillard (stejně jako značná část francouzských intelektuálů) blízko k marxisticky orientované společenské kritice, později však vystupoval jako radikální kritik soudobých společností bez nutnosti nějakého typu ostentativní politické konfese. Filozof Baudrillard byl znám jako účastník diskuzí o poststrukturalismu, filozofické moderně/postmoderně či jako reprezentant konceptu posthistoire, teorie postmoderního fatalismu a především úvah o simulaci, hyperrealitě a „mizení“ skutečnosti. V 60. letech působil jako asistent u neortodoxního marxisty Henri Lefèbvra a pohyboval se v prostředí radikální společenské kritiky v tehdejší Francii. V roce 1968 předložil dizertaci Le Systéme des Objets1 a v tomtéž roce převzal vedení katedry sociologie na univerzitě Paris‑Nanterre. Habilitoval se pod mírným institucionálním tlakem (jakým bylo právě působení na univerzitě) až v roce 1987 spisem L'Autre par lui‑même(Jiné jako stejné).2 Odkládání rychlého postupu při získávání akademické graduovanosti by mohlo svědčit o zdráhání vřadit se do oficiálního akademického diskurzu a též o úsilí jít vlastní myšlenkovou cestou bez ohledu na „akademickou čistotu“ publikovaných textů, v nichž nezřídka mísil filozofické myšlenky s literárně poetickými výrazovými prostředky. Baudrillard často přispíval provokativními články do Le Monde, publikoval v Les Temps Modernes, pracoval rovněž jako redaktor časopisů Utopie a Traverses. K jeho francouzským filozofickým souputníkům patří (nebo patřili) Paul Virilio (1932), s nímž jej pojil zájem o estetiku mizení, simulace, reverzibilní procesy či vojenství, Michel Serres (1930), Gilles Deleuze (1925–1995), Félix Guattari (1929–1992), Jacques Derrida (1930), Jean‑François Lyotard (1924–1998), Edgar Morin (1921) nebo Michel Foucault (1926–1984). Do myšlenkového profilu této řady filozofů prolínaly myšlenky a díla příslušníků předchozí filozofické generace (Georges Bataille, Maurice Blanchot, Jacques Lacan, Pierre Klossowski, Roland Barthes, Émile Michel Cioran).
Základní Baudrillardův filozofický vokabulární rezervoár naplňují následující pojmy a témata: moc objektů, odcizení, simulace a mizení reality, reverzibilita, svádění, estetizace, hyperrealita, simulakra, sémiokracie, ekstáze reality, viralita, virtualita, imploze, serialita, transpolitické, obscénní. Všechny zmíněné fenomény se průběžně objevují v různých variacích v mnoha jeho textech a domnívám se, že většina textů se dříve či později dotýká popisu a promýšlení mechanismu a důsledků procesů simulace/fikcionalizace a reverzibility. Uvedené fenomény Baudrillard neúnavně stopoval a odkrýval v nejrůznějších (tedy i prapodivných až nepravděpodobných) oblastech sociálního: od sexuality přes morálku, módu, cestování po sféru politiky. Čtenář mohl někdy po strávení jeho textů nabýt dojmu, že simulace je základním epistemologickým kódem pro pozorování okolního světa, v němž došlo k velkému spiknutí znaků, jež satelitně krouží nad mizející realitou.