Eduard Wondrák
Eduard Wondrák se narodil dne 27. října 1919 v Žatci. Dětství a mládí prožil v Praze, ovšem i po matčině smrti, když se otec znovu oženil, jezdíval syn až do roku 1938 velmi často k žateckému příbuzenstvu. Vychován byl ve dvojjazyčném, česko – německém prostředí, načež jeho medicinské studium zhatilo uzavření vysokých škol nacistickými okupanty.
Teprve po druhé světové válce mohl proto Eduard Wondrák absolvovat lékařskou fakultu Karlovy univerzity. V té době se rodiče přestěhovali do Ústí n. Lab. a posléze do Kralup n. Vlt. Mladý lékař pak nastoupil chirurgickou praxi v nemocnici v Litoměřicích, krátce působil také v Lovosicích a po tři roky zastupoval obvodního lékaře v Třebenicích. Eduard Wondrák se začal intenzivně zabývat regionálním kulturně – historickým bádáním, dějinami lékařství a dalšími obdobnými tématy. Roku 1956 odešel na Moravu. Nastoupil na I. chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci, kde záhy získal vedoucí postavení a současně se stal docentem katedry chirurgie lékařské fakulty při Palackého univerzitě. Po roce 1989 pak byl jmenován profesorem tohoto vysokoškolského ústavu. Eduard Wondrák platil za jednoho z našich nejpřednějších odborníků v úrazové chirurgii. Byl autorem mnoha odborných přednášek a publikací, skript pro studenty a dvou monografií z oboru traumatologie pohybového ústrojí. Za dobu své odborné a pedagogické činnosti vychoval stovky studentů a získal řadu epigonů a přímých následovníků mezi mladými adepty chirurgie. Přitahoval je nejenom vynikajícími teoretickými znalostmi a praktickými zkušenostmi, ale i nevšedně taktním přístupem. Své žáky nepoučoval, ale vždycky doopravdy učil. Přitom např. nikdy neodmítal pomoc, jestliže se jednalo o závažné poranění, léčené na jiném pracovišti. Byl i propagátorem včasné operační léčby u pacientů vyššího věku – a rád obětoval osobní volno k realizaci této své zásady. Jen jedinému nemocnému nevěnoval patřičnou pozornost – a to sobě samému. K závažné operaci byl kdysi přijat v poslední chvíli a rovněž zlomeninu kotníku si vyléčil bez sádry, protože by mu prý byla překážela v práci!
Ovšem kromě náročné práce úrazového chirurga a vysokoškolského učitele se Eduard Wondrák stačil po desítky let úspěšně věnovat i své druhé lásce – historii lékařství. Výsledky této jeho neprofesionální působnosti přitom daleko přerostly hranice soukromého bádání a staly se skutečným, závažným přínosem pro regionální i širší kulturní historii. Své práce publikoval v různých časopisech a zčásti také knižně, jen několik jich zůstalo v pouhých rukopisech.
Avšak nesporně největší zásluhou Eduarda Wondráka zůstává jeho přínos k poznání života a díla Alberta Schweitzera. Stal se nejen autorem první české monografie o tomto velkém humanistovi a spoluorganizátorem schweitzerovských symposií, ale zejména trvalým propagátorem jeho odkazu, což je dodnes uznáváno i v zahraničí.