Albert Camus Knihy

Svazek přináší Camusovy romány Cizinec (1942), Mor (1947), Pád (1956) a šest povídek ze sbírky Exil a království (1956; Cizoložnice, Odpadlík aneb zmatení mysli, Němí, Host, Jonáš aneb umělec při práci, Rašící kámen), z nichž každá má osobitou stylovou i myšlenkovou rovinu. Jeho beletristické dílo, shrnuté do jednoho svazku, dává tak čtenáři možnost proniknout do autorova světa a sledovat jeho vývoj.

Soubor všech tří dosud vydaných knih Alberta Cumuse v dárkovém boxu za výhodnou cenu. Jedná se o knihy Mor, Cizinec a První člověk.

Druhý díl Camusových deníků psaných od roku 1935 až do jeho smrti.

Rekviem za jeptišku je próza Williama Faulknera, která byla poprvé publikováno v roce 1951. Jedná se o pokračování jeho románu Svatyně. Události v Zádušní mši, jak se dílo v originální verzi jmenuje, jsou zasazeny do listopadu 1937 a březnu 1938, odehrávají se tedy osm let po událostech ze Svatyně. Hra je Camusovou dramatizací Faulknerovy prózy.

První díl Camusových deníků psaných od roku 1935 až do jeho smrti.

Postava šíleného římského císaře Caliguly, která se objevuje v mnoha literárních zpracováních, nabývá ve slavném Camusově dramatu nečekaných podob. Jeho Caligula vnímá nedostatky světa kolem sebe a bouří se proti nim. Na absurditu, kterou silně vnímá, reaguje smrtícími hrátkami, chce změnit svět a šíří kolem sebe smrt. Vyprovokuje vzpouru, a přestože se jí do poslední chvíle vysmívá, stane se její obětí.

Eseje se zaměřují na absurdity, svobodu myšlení a rozhodování, a smysl existence. Camus, ačkoli většina čtenářů považuje jeho eseje za filozofické, se sám filozofem nepovažoval; jeho cílem bylo zjistit, jak se chovat, což ukazuje na jeho důraz na morálku před metafyzikou. V Mýtu o Sisyfovi zobrazuje absurdního hrdinu, který je odsouzen k beznadějné práci, což ilustruje jeho názor, že nesmrtelný život je nemožný a lidská existence absurdní. Jak tedy žít v absurdnu? Svazek začíná esejem o sebevraždě, kterou Camus považoval za zásadní filozofický problém, avšak bez jednoduchého řešení; místo toho vidí vzpouru jako odpověď. Sebevraždu lze vysvětlit, ale ne ospravedlnit. Lidské drama začíná pochybnostmi o existenci, kdy svět ztrácí barvu a člověk se cítí jako cizinec ve vlastním životě. Absurdno však nevzniká pouze z neštěstí; je to lidský osud, který musí lidé vyřešit. Camus ukazuje, že Sisyfova radost spočívá v tom, že je pánem svého osudu, stejně jako absurdní člověk. Tato konfrontace iracionálního světa a touhy po lásce a světle je záhadou, kterou zkoumá i Dostojevskij, Kierkegaard a Kafka. Camus se snaží proniknout do podstaty metafyzické zkušenosti, a člověk, který objevil absurditu-vášeň, musí pokračovat ve svém zoufalém hledání světla.

Před více než čtvrt stoletím zúčtoval osud při silniční havárii nedaleko Paříže s Albertem Camusem. I nad tehdejším Alžírem, kde Camus vyrůstal, nad jeho slunečnými bulváry a bezútěšnými uličkami na francouzských lidových předměstích, kudy chodil Mersault, se dávno zavřela voda. Nikdo však nemůže tvrdit, že čas zúčtoval i s jedním z njepozoruhodnějších románů 20. století, s Camusovým Cizincem. Jeho svět tu žije s takovou intenzitou, že si čtenář dlouho ani nevšimne, jak všechno míří vlastně k jednomu: aby se Mersault, který –⁠ většinou polohlasem –⁠ vypravuje svůj příběh, co nejostřeji konfrontoval s ošklivostí a absurditou světa. Mersault ji přijímá, ale odmítá si ji doplňovat, kompenzovat, vykupovat jakoukoli transcendencí. A v tom, že jí takto čelí, nachází své štěstí.