Ibn Rušd Walíd

Ibn Rušd, Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Muhammad, latinsky Averroes (1126 Córdoba – 12. prosince 1198 Marrákeš) byl arabský filosof žijící v Andalusii. Je dodnes považován za jednoho z největších islámských filosofů a nejčistšího aristotelika. Přejal a rozvinul racionalismus řecké filosofické tradice a přeměnil ho v mocný intelektuální nástroj sloužící k odhalování pravdy, aniž by k tomu bylo zapotřebí náboženství. Jeho význam pro Evropu byl tak zcela určující – svými myšlenkami Ibn Rušd přispěl k růstu scholastiky a renesance a ovlivnil další významné myslitele, jako byli např. sv. Tomáš Akvinský či Maimonides.

Snažil se spojit Aristotelovu filosofii s novoplatónskými myšlenkami a s islámským náboženstvím. V mládí ho vzdělával otec v právu, Ibn Tufajl v matematice a filozofii a lékař Avenzoar v medicíně. V letech 1169–1171 byl soudcem v Seville a později v Córdobě. V roce 1182 se stal osobním lékařem chalífa Maroka.

Svět je podle něj nepomíjivý, stejně tak i rozum vcelku, nikoli však jednotlivá lidská duše, která má pouze účast na jediném rozumu (monopsychismus). Toto pojetí popírala scholastika. Naopak vysoce oceňované byly ve středověku jeho četné komentáře k Aristotelovi. Jeho teorie o trojím lidu (filosofové, teologové a náboženští učenci a prostý lid) pobouřila křesťanské obyvatelstvo a byl uvržen do klatby. Přesto se jej i v křesťanské středověké filosofii dovolával averroismus, který měl své stoupence navzdory zákazu až do renesance (Siger z Brabantu).