Dne 23. února 1981 v 18.23 hodin vtrhla do španělského parlamentu v Madridu skupina ozbrojených gardistů a nařídila poslancům, aby si lehli na zem. Tím začal pokus o puč, jehož cílem bylo odstranit vládu Adolfa Suáreze a nahradit ji vládou národní jednoty vedenou armádou. Někteří pučisté však chtěli svrhnout křehkou demokracii, která vznikla po smrti diktátora Franka v roce 1975. V parlamentu probíhalo hlasování o důvěře nové vládě, když Suárez podal demisi, což pučisty neodradilo. Všichni přítomní politici, novináři a zaměstnanci uposlechli rozkazy pučistů, kromě tří: Suáreze, ministra obrany Gutiérreze Mellada a vůdce komunistů Santiaga Carrilla. Tento okamžik symbolizoval celé španělské dějiny 20. století a přechod od diktatury k demokracii. Javier Cercas analyzuje tuto chvíli jako gesto osobní odvahy, ale také jako tragické gesto, které stvrzuje politickou kariéru svých protagonistů a dodává smysl jejich předchozímu jednání. O svém díle autor mluví jako o románu, avšak jde spíše o literární kroniku, fascinující převyprávění historických událostí.
