Vuk Stefanović Karadžić

Vuk Stefanović Karadžić (srbsky Вук Стефановић Караџић, 6. listopadu 1787, Tršić – 7. února 1864, Vídeň) byl srbský jazykovědec a reformátor srbštiny.

Zabýval se také sběrem srbských lidových písní a sepsal i první srbský slovník. Účastnil se prvního srbského povstání, které se odehrálo na počátku 19. století, bojoval za zachování kultury a jazyka Srbů. Po porážce povstání přesídlil do Vídně, kde spolu s Jernejem Kopitarem spolupracoval jak na schraňování srbských literárních a kulturních památek, tak i na reformě cyrilice a prosazení jazyka do srbské literatury, kde ještě převažovala staroslověnština a ruština. Karadžić žil dlouho v neutěšených poměrech; získával pomoc z Ruska a v Černé Hoře na pozvání tehdejšího knížete Petra Njegoše pomáhal s budováním školství v tehdy zaostalém knížectví.

V roce 1814 vydal první sbírku srbských písní a také první písemně zdokumentovanou knihu o srbské gramatice (Pismenicu serbskoga jezika po govoru prostoga naroda napisanu). O několik let později následovala Srpska gramatika a další spisy. Vukovy reformy přinesly do jazyka přísně fonetický pravopis, založený na venkovské mluvě a zásadě piš jak slyš. Došlo také k zásadnímu zjednodušení gramatických pravidel. Ta však byla přijímána s nelibostí; jeho knihy nesměly vyjít v samotném Srbsku a jeden čas ani v Rakousku. Přesto v západní Evropě vzbudily sbírky o lidové kultuře srbského venkova poměrně velký ohlas a mnoho lidí zaměřilo na Srbsko nově svoji pozornost. Teprve až v polovině 19. století si nová podoba jazyka začala razit cestu do Srbska a roku 1867 byla přijata za definitivní verzi knižního jazyka.