Z pověsti o Horymírovi zná většina lidí v naší zemi pouze zlomek, který vypráví o legendárním skoku jeho koně Šemíka z vyšehradské skály. Přitom tato stará legenda, poprvé zaznamenaná v šestnáctém století Václavem Hájkem z Libočan, je mnohem obsáhlejší. Kdo ví, že Horymír v mládí cestoval po středověké Evropě a svými zkušenostmi a znalostmi podporoval vládu prvních slovanských panovníků na našem území? A kdo vlastně zná všechny důvody, proč došlo k onomu slavnému skoku? Pověst Horymír Neumětelský od Žofie Podlipské čtenáři ukazuje neohroženého a vzpurného vladyku v širších souvislostech bájného období počátků českého státu.
Sofie Podlipská, spisovatelka z doby národního obrození, zůstává dnes poněkud ve stínu své slavnější sestry Karoliny Světlé, ačkoliv po sobě zanechala úctyhodnou bibliografii. Věnovala se psaní románů a dětské literatury, ale také historickým a mytologickým námětům. V této knize zpracovává mýtus o kněžně Libuši a jejím manželovi, Přemyslu Oráči.
Postava praotce Čecha je nerozlučne spjata s historií našeho státu. Asi každý ví, že podle legendy tento moudrý kmet vystoupil na památnou horu Říp, se zalíbením shlédl na úrodnou polabskou krajinu a rozhodl, že právě zde je země zaslíbená jeho kmenu. Ale co bylo před touto památnou událostí? Odkud pocházel, proč opustil svou původní vlast, co vše zažil na cestách a kdo tato místa obýval před jeho příchodem?
Spisovatelka ve svém úvodu (datovaném 19. srpna 1891) píše: "Odevzdávám milému čtenářstvu román, který je posledním členem trilogie, jejíž první dvě části tvoří před časem již vydané romány Anežka Přemyslovna a Jaroslav Štenberk. Celek má se nazývati Anežka Přemyslovna, neboť jsou tu vylíčeny děje objímající právě životní dráhu této zajímavé a vzácné historické osobnosti".
Spisovatelka ve svém úvodu (datovaném 19. srpna 1891) píše: "Odevzdávám milému čtenářstvu román, který je posledním členem trilogie, jejíž první dvě části tvoří před časem již vydané romány Anežka Přemyslovna a Jaroslav Štenberk. Celek má se nazývati Anežka Přemyslovna, neboť jsou tu vylíčeny děje objímající právě životní dráhu této zajímavé a vzácné historické osobnosti".
Babička Boženy Němcové, s podtitulem Obrazy z venkovského života, patří mezi základní díla naší literatury. Vydaná byla poprvé roku 1855 a Němcová v ní kromě vlastních vzpomínek na dětství v Ratibořickém údolí využila také své znalosti lidových tradic a zvyků.
Autorka napsala Babičku ve velmi těžkém období svého života, po smrti syna Hynka. Poetické obrazy Ratibořického údolí a Proškovic domácnosti byly pro ni útěchou a potěšením, a na čtenáře tak působí podobně. Snad i proto se Babička stala druhou nejoblíbenější knihou ve čtenářské anketě „Kniha mého srdce“.
Na Staré bělidlo přijíždí za svou dcerou a její rodinou babička, která se svou moudrostí a laskavostí stává uznávanou i obdivovanou osobou všech lidí kolem. Babičce postupně začnou naslouchat i lidé ze zámku, včetně samotné kněžny Zaháňské. Němcová kolem babičky, žijící v harmonii s přírodou i s lidmi, vytvořila poklidné vyprávění s řadou „obrazů“, zachycujících ve zidealizované podobě venkovský život během plynutí roku. Přesto i ten má své dramatické příběhy, jako je smutný osud bláznivé Viktorky, nešťastně zamilované a z tragické lásky pomatené.
Vyprávění plyne klidně a volně, v opakujícím se rytmu života na vsi. Snad proto je dodnes knihou, k níž se čtenáři vrací pro dojemné líčení klidného světa autorčina dětství, kde si lidé pomáhají, rodiny drží pospolu a naslouchají moudrosti starých lidí.
