Henri Bergson byl jedním z nejvlivnějších francouzských filozofů přelomu 19. a 20. století. Jeho nejvýznamnějším přínosem filozofickému myšlení je koncept multiplicity, který se snaží sjednotit neslučitelné rysy: heterogenitu a kontinuitu. Tento koncept, ač obtížný, je považován za revoluční, protože otevírá cestu k novému pojetí komunity.
Pod názvem „Duchovní energie“ slavný francouzský filosof a nositel Nobelovy ceny za literaturu Henri Bergson shrnul na žádost přátel sedm svých psychologických a filosofických studií. Dotýká se v nich pozoruhodným způsobem témat, jako „Vědomí a život“, „Duše a tělo“, „Sen“, „Mozek a myšlení“ aj. Z těchto, zčásti přednáškových, textů je dobře patrný Bergsonův osobitý a svého času převratný způsob myšlenkové práce. V době zvýšeného zájmu o Bergsonovo dílo chce český překlad přispět k širší obeznámenosti s tvorbou tohoto inspirujícího autora.
Bergson v této své práci rozpracoval originální koncepci vnímání. Vychází z rozlišení vnímání jakožto sounáležení člověka s hmotou a pamětí, díky níž se vnímání stává rozpoznáváním a přestává být pouze působením jedné části hmoty na jinou. Na základě rozlišení vnímání a paměti Bergson buduje svou verzi dualismu, v níž odlišnost těla a ducha není odlišností prostorovou, nýbrž časovou. Kniha měla nezanedbatelný vliv na celou řadu dalších francouzských filosofů (Merleau-Ponty, Hyppolite, Deleuze aj.) Přeložil A. Beguivin. 2019 dotisk vydání z roku 2003.
Kniha patří mezi klasická díla moderní francouzské filosofie. Henri Bergson předložil Esej v roce 1888 jako svou disertační práci a vydal jej tiskem v Paříži v roce 1889. Uvedl zde na scénu pojem „trvání“ („la durée“), jímž uchopuje vnitřní zkušenost jedince s časem, který – na rozdíl od času fyzikálního – není měřitelný, nýbrž kvalitativní. Uplývat dle Bergsona neznamená posouvat se na ose času, nýbrž procházet kvalitativní změnou, stávat se neustále jiným. Bergson z tohoto zjištění vyvozuje důsledky pro úvahy o společnosti, o individuálním „já“ a o svobodě. Nabízí zde nejen soustředěné analýzy času či originální postřehy k problému svobody, ale i úvahy o nemožnosti redukovat vědomí na fyzické stavy.
Tato přednáška Henriho Bergsona (1859 - 1941) byla přednesena 28. 4. 1912 a pak publikována spolu s dalšími studiemi různých autorů ve svazku "Současný materialismus" v edici vědecké filosofie, vydávané redakcí Gustava Le Bon pařížským vydavatelstvím Flammarion.
Bergsonův esej vyšel poprvé r. 1888 a byla to jeho první kniha. I když je stará více než sto let, zdá se mi, že je nyní právě aktuální: problém vědomí se stává centrálním problémem tzv. kognitivních věd a tento problém nelze řešit (natož vyřešit) bez rehabilitace času. Čas byl v novověku eliminován, spacializován, přeměněn na sled bodů na přímce, a náš diskurz o světě, způsob, jak o světě hovoříme a jak jej vykládáme, se stal atemporálním. Výsledkem je neživý popis neživé přírody (i příroda živá je vposledku popisována jako neživá). Čas není něco takového jako 'mentální stav' a změny těchto mentálních stavů; takový 'stav' je sám už změnou, není to fait accompli; fakt uskutečněný, hotový, daný (a z takových faktů že bychom pak zase mohli všechno sestavit a oživit), nýbrž je tomu tak, že 'děj se děje', je to fait accomplissant. Pojetí 'faits accomplis' je 'kinematografické': nemáme než hromadu mrtvých obrázků, řezů, stavů atd. Nejznámějším Bergsonovým příměrem je melodie: tóny následují za sebou - to 'vidíme' přece z jejího specializovaného, do linek osnovy dvourozměrného papíru promítnutého notového zápisu; ten opravdu vypadá jako fait accompli, ačkoli všichni, kdo máme hudbu rádi, víme, že podstatný je fait accomplissant, tedy trvání (durée) této melodie.
Jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejslavnějších textů francouzské filosofa, jehož literární tvorba byla oceněna Nobelovou cenou. Současný intenzivní zájem o Bergsonovu tvorbu svědčí o tom, že vzdor době, která nás od něj dělí, jeho myšlenky rozhodně nezmrtvěly. Nový překlad do češtiny je veden mj. snahou kriticky se vyrovnat s překladem Václava Černého ze třicátých let, jehož jazyk i pojmosloví dnes již poněkud zastaraly, navíc Bergsonově terminologii není vždy nejvěrnější.
Překlad je doplněn zevrubnou studií Tomáše Chudého.
Bergsonova esej Smích zkoumá zdroj a smysl smíchu, přičemž zdůrazňuje jeho významnou společenskou roli. Kriticky se zaměřuje na komické, které odhaluje mechanické aspekty lidského myšlení a chování. Autor se projevuje jako erudovaný znalec literatury a vtipný pozorovatel každodenního života.
Obřadná stránka společenského života skrývá latentní komično, které čeká na příležitost k projevu. Obřady jsou pro společnost tím, co je převlek pro jednotlivce: musíme je brát vážně, protože se s nimi ztotožňujeme. Jakmile se však od nich odpojíme, ztrácejí svou vážnost a účastníci se jeví jako loutky. Jejich pohyb je řízen nehybností obřadních formulí, což vytváří automatismus. Tento automatismus se projevuje i u úředníků, kteří jednají jako stroje, aplikující příkazy bez uvědomění si jejich absurdity.
Příkladem je incident blízko Dieppe, kdy se parník potopil. Cestující, kteří se snažili zachránit, byli nejprve dotazováni celníky, zda mají něco k proclení. Podobně absurdní situace nastala, když poslanec po zločinu ve vlaku interpeloval ministra s upozorněním na porušení úředních předpisů vrahem, který vyskočil z vlaku. Tato komická situace ilustruje, jak se vážnost a mechanické myšlení mohou stát zdrojem smíchu.
Trvání a současnost. O Einsteinově teorii relativity. Přeložili a úvodní studií opatřili Radka a Tomáš Vališkovi. V dubnu roku 1911 vystoupil na mezinárodním filosofickém kongresu v Bologni mladý fyzik Paul Langevin. V příspěvku, který vzbudil nevídaný ohlas, přednesl účastníkům konference tuto nabídku: Kdyby někdo toužil vidět budoucnost Země za 200 let, stačí jen nastoupit do obrovské dělové koule a nechat se vystřelit rychlostí, jež se blíží rychlosti světla, ke vzdálené hvězdě. Po roce cesty se může obrátit a začít se vracet zpět na Zemi. Zjistí, že zatímco on zestárl jen o dva roky, na Zemi běžel čas stokrát rychleji. Takové jsou podle Langevina důsledky Einsteinovy teorie relativity. Této překvapivé nabídce pozorně naslouchal také Henri Bergson. V následujících letech věnoval mnoho času studiu matematiky, fyziky a speciálně pak Einsteinovy teorie. Knihu věnovanou výhradně tomuto tématu, Trvání a současnost, dokončil v roce 1922. Dospěl zde k závěru, že existuje pouze jediný skutečný čas a mnohé Einsteinovy časy jsou jen matematickými entitami. Nemá tedy smysl podnikat cesty do vesmíru, protože cestovatel po svém návratu zjistí, že zestárl stejně jako jeho druhové na Zemi. Bergsonova kritika dlouho rezonovala odbornými kruhy a vzbudila rozsáhlou diskuzi, do níž se zapojili mnozí fyzici a filosofové.
Jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejslavnějších textů francouzské filosofa, jehož literární tvorba byla oceněna Nobelovou cenou. Současný intenzivní zájem o Bergsonovu tvorbu svědčí o tom, že vzdor době, která nás od něj dělí, jeho myšlenky rozhodně nezmrtvěly. Nový překlad dočeštiny je veden mj. snahou kriticky se vyrovnat s překladem Václava Černého ze třicátých let, jehož jazyk i pojmosloví dnes již poněkud zastaraly, navíc Bergsonově terminologii není vždy nejvěrnější. Překlad je doplněn zevrubnou studií Tomáše Chudého.
