Gustáv Husák
Gustáv Husák, v podstatě jediný intelektuál mezi československými komunistickými prezidenty, přichází na svět 10. ledna roku 1913 v Bratislavě-Dúbravke.
Ve dvacátých letech je Husák pilným studentem bratislavského gymnázia, je funkcionářem školní samosprávy – jeho slohové práce a projevy k výročí 28. října či k narozeninám T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.) mu vynášejí uznání ředitelství školy.
V roce 1939, jako šestnáctiletý, vstupuje Gustáv Husák do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student bratislavské právnické fakulty, do Komunistické strany Československa. Zároveň píše do revue DAV, kolem níž se shromažďují slovenští levicoví intelektuálové. Vyznačuje se vzdělaností, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky.
Gustáv Husák patří ke generaci, která do komunistické strany vstupuje s bezmeznou vírou v politiku Sovětského svazu a Komunistické internacionály. Jde o dobu, kdy Gottwald (viz Gottwald, Klement) označuje Československo za „versaillský zmetek“ a za „obnovení takového žaláře národů jako bylo Rakousko“ – zřejmě v této době si Gustáv Husák vypěstuje takřka až fobii k první československé republice a nenávist k E. Benešovi (viz Beneš, Edvard).
Za druhé světové války se Gustáv Husák stává zarytým odpůrcem Tisova (viz Tiso, Jozef) klerofašistického Slovenského štátu, je členem hnutí odporu, aktivně se účastní Slovenského národního povstání – je místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z této doby jsou zajímavé některé Husákovy názory na poválečné uspořádání Slovenska – říká, že „je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast… území od Aše až po Vladivostok“. Je zachován i Husákův dopis, v němž doporučuje, aby Slovensko bylo zařazeno do svazku národů Sovětského svazu.
V březnu roku 1945, při jednáních o vzniku československé vlády a jejího („košického“) programu ale již Gustáv Husák zastává stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že má mít v tomto svazku značnou autonomii.
Po druhé světové válce, v prvních parlamentních volbách v květnu roku 1946, vítězí na Slovensku Demokratická strana, která získává takřka dvě třetiny hlasů – již v červnu se ale podaří jednotné frontě českých politických stran s Husákovou podporou donutit Demokratickou stranu k podpisu tzv. třetí pražské dohody – od této chvíle pak všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhají schválení československé vlády, pověřenci rady jsou pak přímo podřízeni ministrům pražské vlády, Gustáv Husák sám se stává předsedou Sboru pověřenců.
Na podzim roku 1947 pak Gustáv Husák vyhání z pozice své funkce nátlakovými akcemi nekomunistické pověřence z jejich úřadů, řídí jak slovenskou SNB, tak StB.
Po komunistickém převratu v roce 1948 je Husák zpočátku na politickém výsluní, avšak na jaře roku 1950 je společně s V. Clementisem, L. Novomeským a mnoha dalšími, obviněn z buržoazního nacionalismu – je odvolán z funkce Sboru pověřenců a v únoru roku 1951 je zatčen. V dubnu roku 1954 je pak Gustáv Husák ve vykonstruovaném procesu s tzv. buržoazními nacionalisty odsouzen na doživotí.
V roce 1960, po rozsáhlé amnestii prezidenta A. Novotného (viz Novotný, Antonín), je Gustáv Husák propuštěn a v roce 1963 je plně rehabilitován.
V průběhu šedesátých let je Gustáv Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara vystupuje jako věrný stoupenec A. Dubčeka, v dubnu roku 1968 se stává místopředsedou československé vlády, v níž je pak jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.
Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968 pak provede Gustáv Husák jeden ze svých mnoha politických obratů – stává se Brežněvovým (viz Brežněv, L. I.) exponentem, Brežněv totiž poznává, že právě Husák by po okupaci Československa sovětskými vojsky mohl být politikem, který bude loajálním k Moskvě.
V roce 1969 se pak Husák dostává do čela KSČ – do května roku 1971 je jejím prvním tajemníkem, poté je až do roku 1987 jejím generálním tajemníkem. V roce 1975, po abdikaci prezidenta L. Svobody (viz Svoboda, Ludvík), se Gustáv Husák stává na příštích čtrnáct let prezidentem Československa.
Po listopadových událostech roku 1989 prezident Husák jmenuje 10. prosince Čalfovu „vládu národního porozumění“ a vzápětí abdikuje z funkce prezidenta republiky.
Gustáv Husák je tragickou postavou českých politických dějin – je to vlastně jediný intelektuál mezi komunistickými prezidenty, je člověkem nesmírně bystrým, inteligentním, je vzdělaným právníkem, člověkem, který má nepochybné charisma. Přitom je komunistou, který je v padesátých letech odsouzen komunisty k doživotí – při procesu je také jedním z mála souzených, kteří odmítli přistoupit na hru StB a nepřiznávají se k ničemu, co neprovedli – tento postoj mu patrně zachrání život.
Ačkoliv je Gustáv Husák symbolem normalizačního útisku v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech, on sám se paradoxně považuje za jednu z normalizačních obětí, protože jeho plány a jeho představy o vývoji v Československu prý byly úplně jiné, než jaké mu dovolili sovětští vůdcové.
Ke cti Husáka slouží, že v době listopadové „sametové revoluce“ patří k těm komunistickým politikům, kteří odmítají události po 17. listopadu řešit násilím, nepochybně tak přispívá k tomu, že „sametová revoluce“proběhla opravdu „sametově“, klidně.
- listopadu pak Gustáv Husák, jako soukromá, polozapomenutá osoba, umírá. Jako mnoho dalších komunistických pohlavárů není ani on nikdy postaven před řádný soud, který by soudil jeho činy v době po roce 1968.