Albert Robida

Albert Robida se narodil se 14. května 1848 jako syn truhláře v Compiègne, kde vystudoval a nastoupil jako notářský písař. Nakreslil zde sešit, který nazval Příručka dokonalého notáře, jeho šéf rozpoznal talent a seznámil Robidu se správnými lidmi. Už v devatenácti letech dostal zaměstnání v pařížském Journal amusant. Proslavil se jako karikaturista, kreslíř, vizionář a spolupracoval s mnoha časopisy. Roku 1870 vypukla válka. Robida deset let cestoval po celé Evropě a zajímal se o nové objevy a vynálezy. Po návratu do Paříže založil s vydavatelem Decauxem týdeník La Caricature a stal se jeho šéfredaktorem. V roce 1882 vydal knihu Dvacáté století, která je situována do Paříže roku 1925. Vzduch se hemží létacími stroji, rostoucí velkoměsto má už 64 obvodů a je k prasknutí plné nervózních, uštvaných a hádavých lidí. Pojednává o rodině průmyslníka a vynálezce Filoxéna Lorise, který je pragmatik, koná vždy střízlivě, racionálně a jeho skutečným nepřítelem je umění. Duševní činnost má sloužit jen vědě, novým objevům a jejich vylepšování. Filozofování je pro Lorise ztrátou času a invence, což Robida zdůraznil jménem Filo-xen. Zisk je novým bohem a jakýkoli účel světí finanční prostředky. Lidé komunikují hlavně přes telefonoskopy, na kterých lze také doma sledovat divadelní představení, univerzitní přednášky nebo prohlížet díla z předních galerií.

Druhý díl Válka ve dvacátém století vyšel v roce 1887 a odehrává se roku 1945! Popisuje občanskou válku v Dunajské říši, americké vylodění v Evropě a zkázu celých měst!

Třetím dílem je Elektrický život z roku 1890, situovaný do roku 1955, Na začátku knihy jsme svédky neslýchaného zpustošeni telefonoskopických stanic nezkrotnými živly. Nastanou velké ztráty, než přístroje cyklon krotící zastaví běsném živlů a zatlačí je daleko na sever. V polovině 50-tých let se opravdu uvažovalo o zapuzeni Sibiře pomocí jaderných výbuchů.

Filoxén Loris je pseudomesiášsky přesvědčen o čistém dobrodiní své činnosti. Finančně založená moc je dědičná, určuje nový řád světa, a tak nutí svého syna Jiřího ke sňatku s prestižními, vzdělanými, ale starými ženami. Podle Filoxéna jsou zárukou potomků, schopných převzít průmyslové impérium. Nepřirozený výběr partnerů, eugenické tvoření nové rasy, či kasty průmyslové aristokracie však způsobí, že Jiří zvolí jinak a rozehrává se příběh jako z červené knihovny. Na industriálním pozadí působí nadmíru malebně.

Filoxén Loris prodává znepřáteleným státům, Rumunsku a Kostarice nejnovějši bakteriologické zbraně, které udržují rovnováhu sil – jsme uprostřed padesátých let. Země je beztak zamořena bakteriemi, jako důsledek vítězství nad přírodou. Jedinou obranou proti nemocem z pokroku se stane univerzální lék národní, vynalezený Lorlsovými laboratořemi. Léčí vše a uštvanost i vyčerpanost lidstva končí. Díky němu bude zdraví povinností!

V tomto přetechnizovaném světě je však nedotknutá oáza, národní park v Armorice, ležící v Bretani. Vše je zde jako na počátku 20. století, technické novinky sem nepatří a dokonce zde chodí i pošťák!

Čtvrtý díl cyklu, Svatba ve dvacátém století, vyšel v roce 1892.

Poslední století minulého milénia očekával Robida s obavami. Prohlásil, že budoucí katastrofy přežijí jen ti, kteří budou důvěřovat krásným věcem a přírodě. Když vypukla 1. světová válka, naplnily se jeho nejtemnější obavy. Ilustroval reportáže, vzpomínky a postřehy od Pierra Giffarda, které vycházely na pokračování každý týden.

Robidovy další knihy Školák, V, Sup z Prus, Inženýr z pekel a Chata v povětří, jsou plné nových vynálezů a autor dále rozvíjí své fantasie. I když měl velký úspěch, z celého jeho díla čiší obavy o lidskou duši a povýšení výkonu nad radost ze života. Hlavní nebezpečí vidí v rozvratu přírody, jehož vyvrcholením je válka. Robida nikdy modernímu životu nepřivykl: „Mám strach, když přecházím křižovatky v Paříži. Bojím se vstupovat do podzemních tunelů, do elektrických vagónů... ta obrovská, neustálá umělá rychlost mě ničí."

Dožil se doby, o které psal ve své první knize. Zemřel v roce 1926, kdy už to málokdo zaznamenal.

Elektrický život vycházel na pokračování v časopise Zlatá Praha roku 1893.

Dan Štverák