Paavo Haavikko
25. leden 1931 – 6. říjen 2008
Také znám/a jako: Anders Lieksman
Finský básník a prozaik, nositel Prize Neustadt za rok 1984. Již v básnické prvotině Tiet etäisyyksiin (1951, Cesty do dálek) se představuje jako odpůrce harmonizující symbol. poetiky, která kladla důraz na racionálně strukturovanou syntax. Protestuje proti „tyranii jazyka a syntaxe", neboť hlavním úkolem básníka je „proměnit tyto zrádné symboly v pravdu". Hledání této pravdy nazývá „cestou známou řečí". Jeho oblíbenou metodou je asociativní technika a volná juxtapozice, jež umožňuje bleskovým srovnáváním, překrýváním či prolínáním historie a současnosti nebo zorných úhlů pohledu zvýšit účin výpovědi. Kulisy sbírek prvního tvůrčího období, jež završuje nejvýznamnější poválečná metapoetická sbírka fin. poezie Talvipalatsi (1959, Zimní palác), se mění. Starý Řím prvotin vystřídají v Tuuliöinä 11953, Za větrných nocí) a Synnyinmaa (1955, Rodná zem) barokní paláce samovládců 17. a 18. století. V Lehdet lehtiáä(1958, Listy listů) a Puut, kaikki heidán vihreytensä (1966, Stromy, všechnu jejich zeleň) najdeme politické básně, jimiž se básník vyrovnává s účastí Finska ve 2. světové válce. Stejně jako později v Kansakunnan linja (1977, Národní linie) odsuzuje názory fin. krajní pravice i levice a hájí politiku J. K. Paasikiviho. K prehistorii země se vrací poémou o mlýnku sampu Kaksikymmentä ja yksi (1974, Dvacet a jeden), televizním přepisem Kalevaly Rautaaika (1982, Doba železná) a hrou Kullervon tarina (1982, Kullervův příběh). Přesvědčení o potřebě opakování zdánlivě známých věcí rozvádí i v div. a rozhlasových hrách. I tu se inspiruje historií, používá však častěji politických paralel, například v Agricola ja kettu (1968,Agricola a liška) a ve hře Ratsumies (1974, Jezdec), jejíž děj se odehrává ve Finsku a Rusku 15. a 16. století, a ve hře Kuningas lähtee Ranskaan (1974, Král odjíždí do Francie); hry inspirovaly A. Sallinena k stejnojmenným operám. Některé hry, například Harald Pitkäikäinen (1974, Harald Dlouhověký), pak čteme jako satiry, kterou Haavikkova poezie téměř nezná. Román Yksityisiä asioita (1960, Soukromé záležitosti), napsaný ich formou a kompozičně připomínající franc. nový román, je kritikou prostřednosti a egoismu. Román Toinen taivasja maa (1961, Jiné nebe a země) je psychol. studií rozpadu jednoho manželství. Na aktuální politické události reaguje sbírkou povídek Lasi Claudius Civiliksen salaliittolaisten pöydällä (1964, Sklenice na stole spiklenců Claudia Civilise). Na novou ekonomickou realitu, již poznal dobře jako ředitel nakl. Otava, odpovídá v knihách aforismů, například ve sbírce „národohospodářských" úvah Puhua, vastata, opettaa (1972, Mluvit, odpovídat, učit), kde se zastává drobných podnikatelů proti byrokracii moci a bezohlednosti velkých společností. Tento postoj aplikoval i v praxi: v roce 1983 odešel z Otavy a založil si vlastní nakl. Výbory z Haavikkových básní vyšly č. v časopisu Světová literatura 1967/4 a 1989/2. • D. d.: Sbírky básní: Runoja matkalta salmen ylitse (1973, Básně z cesty přes úžinu), Runoelmat (1975, Poémy), Viiniá, kirjoitusta (1976, Víno. psaní). Con amore, con furore (1985), Toukokuu, ikuinen (1988, Květen, věčný),Tal-virunoja (1990, Zimní básně), Musta Herbaario (1992, Černý herbář), Runot 1949-74 (1975, Básně 1949-74).
Slovník severských spisovatelů2021Zimní palác