Jan Kazík

Jedinou docho­vanou fotografii autora, kterou máme, je fotografie z jeho exhumace. Tělo bylo nalezeno pod betonovým panelem při rekonstrukci místní komunikace nedaleko Brna. Autor tlel, avšak rukopis, vložený do plastového obalu spolu s objednávkou a přidržovaný hnátou na břichu, nedošel újmy. Čtyři centimetry, taková byla vzdálenost horní hrany ambaláže od krajiny srdeční, ve které byly nalezeny dva olověné projektily ráže 7,62 Tokarev, oblíbené to střelivo justiční stráže. Čtyři centimetry a rukopis mohl být nevratně poškozen; chvála bohu, autor jej uchránil. Úřední vyšetřování skončilo závěrem, že se jednalo buď o nešťastnou náhodu, anebo o sebevraždu. Zbraň ani nábojnice se nenašly. Způsob a okolnosti, jak se tělo dostalo pod beton, nebyly předmětem šetření. Autor nebyl ztotožněn. Antropologickým zkoumáním bylo rozpoznáno, že lidské ostatky jsou s největší pravděpodobností ostatky Arménce, Apače nebo Ujgura. Méně pravděpodobné, avšak ne nemožné, je, že se jedná o tělo Srba nebo Sase. Vědci jednoznačně vyloučili možnost, že by autor byl Kašuba nebo Nor. Z piety k autorovi jsme vydali rukopis v nezměněné podobě, bez jazykových úprav. Podle mezinárodní normy ISO 6357 má být každá kniha uvedena titulem a jménem autora. Tuto obtíž, neznámost spisovatele, jsme vyřešili připsáním románu panu Kazíkovi, který autora objevil jako první, když ve večerních hodinách ze staveniště odklízel přebytečný štěrk uložený v podkladní vrstvě vozovky.