Dialog se zabývá rozdílem mezi uměním (skutečné dobro) a zběhlostí (zdánlivé dobro, lest), a tím i problémem spravedlnosti. Hlavním tématem jsou rozdílné názory Sókrata a Gorgia na pojetí umění, přičemž vše se vysvětluje na příkladu rétoriky. Gorgias ji považuje za umění, ale Sókratés dokazuje, že tomu tak není. Zatímco vědění je pravdivé, víra může být klamná. Rétorika, schopnost přemlouvat, vytváří pouze víru a ne skutečné poznání. Gorgias přiznává, že jeho žáci mohou rétoriku zneužít, což ukazuje, že rétorika není uměním o spravedlivém, ale lstí. Kuchařství je podobně padělkem lékařství. Skutečné umění, jako lékařství a soudnictví, se opírá o rozum a usiluje o skutečné dobro. Nespravedlnost je největším zlem, a i Gorgias souhlasí, že nespravedlivě jednat je ubohé. Pouze rozumný a spravedlivý člověk je šťastný, neboť trest může napravit duši. Rétorika je zběhlost, která se používá k poškození nepřátel a nevyžaduje znalost spravedlnosti. Sókratés postupně opravuje mylné názory Gorgia a Póla, čímž je osvobozuje od nepravdivého mínění. Platón občas používá metody, které nejsou zcela korektní, což ukazuje na složitost rozlišování mezi zákonem a přírodou.
