Bohumil Dobrovolný

Bohumil Dobrovolný se narodil 17. 8. 1906 v Havlíčkově Borové Byl konstruktérem, vystudoval České vysoké učení technické a učil na průmyslové škole (pravděpodobně na První státní průmyslové škole, od níž se r. 1924 oddělila část stavební a tím se průmyslová škola na Smíchově stala úplnou školou strojnickou a elektrotechnickou). Byl autorem řady technických a instruktážních příruček. Překládal z angličtiny, pustil se i do sci-fi a tvorby pro mládež. Technické veřejnosti je ovšem znám jako autor nebo spoluautor více než 200 titulů s neuvěřitelným tematickým záběrem: Česká národní bibliografie udává 282 záznamů, byť zčásti se jedná o druhá a další vydání. Některé knihy byly přeloženy do slovenštiny, maďarštiny a bulharštiny. Později pracoval i jako redaktor v nakladatelství Hokr a po válce v nakl. Práce. Pracoval ve Francii, Anglii, Belgii, Egyptě a zřejmě ještě v dalších zemích, tamní zkušenosti nejspíš byly impulsem k sepsání Slovníků mluvené řeči (anglického a českého) a řady kapesních technických slovníčků. Pozoruhodným dílem je Světový tlumočník 26 řečí, již z pozdější doby (Práce 1960), kdy čeští inženýři vyjížděli na montáže do těch nejexotičtějších krajů. Větná zásoba je samozřejmě do jisté míry poplatná době, ale čtení je to zajímavé - dozvíte se například, jak se indonésky řekne "Ať se upevňuje přátelství a bojová solidarita mezinárodního odborového hnutí!" V některých ohledech praktičtější je - namátkou - Technická němčina (1940) s dvěma sty obrázků a řadou užitečných frází ("Lauf' ins Lager um einen Bohrer! - Skoč mi do skladu pro vrták!") Po válce (1946) vydalo Nakladatelské družstvo Máje v Praze dětský fantastický román Ďasíci - tajné zbraně, který Bohumil Dobrovolný napsal spolu s bratrem Viktorem. Sovětský vědec vynalezne biologický motor - umělé svaly - a při pokusu přivézt vynález na kongres do Londýna havaruje v Praze. Za pomoci pražských dětí uniká jednotkám SS, je zajat, ale s pomocí ukořistěného obřího tanku na pohon pomocí umělých svalů - ďasíků vše dobře dopadne. Knížkou, která opravdu stojí za přečtení, je titul "Umění jednati s lidmi, získávati přátele a žíti zdatně" (nakl. Pour a spol, v komisi knihkupectví Jos. Hokr, 1945). Zde autor v duchu nejlepších tradic baťovství i amerických selfmademanů uvádí čtenáře do základů duševní hygieny, rovného jednání, zdůrazňuje píli, slušnost a potřebu se neustále vzdělávat, abychom se nestali pouze "kabinetní ukázkou toho, co krejčí dokáže udělat z člověka". Velmi čtivý text doplňují kresby autorova bratra, Viktora Dobrovolného. Některé pasáže jsou z dnešního pohledu dosti odvážné; musíme si ale uvědomit, že se zde nejedná o hausmannovské poťouchlosti, ale o snahu racionalizovat "výrobní operace", navíc na příkladech ze života před více než půlstoletím:

"... Lze prokázat, že jak nešťastné manželství, tak nepovedená rodina - ničemné děti - je zaviněno hlavně tím, že žena nedovede žít. Nezná řemeslo, zvané život. Je mnoho žen, které celý věk otravují život svůj a těch, kdo žijí kolem nich, nářkem nad spoustou práce v kuchyni a domácnosti a věčně vyčítají mužům, že tu práci nechtějí uznat. Zvláště to platí ve městech v manželství tak zvaných lepších lidí. Znal jsem takový případ, mladé městské manželství. Do svatby nedělala žena skoro nic. Pletla se doma kolem mámy - neměla sourozenců - a pomáhala jí "udržovat domácnost". V tříčlenné domácnosti, kde je otec, matka a dospělá dcera, jistě není práce pro dvě hospodyně. Je to ovšem otázkou organisace. Jsou hospodyně, které svou práci neznají, a aby ji přece nějak udělaly, vstávají s rozbřeskem a lehají poslední, a celý den šukají po bytě a s hadrem v ruce něco utírají. Připomínají sedláka, který by žal obilí nůžkami a přitom si naříkal na věčnou dřinu. Zručná hospodyně je s úklidem, vařením a se vším hotova za několik hodin. Uklizečka vám dá pokoj do pořádku za hodinu a vše je čisté. Ovšem, namítne hospodyně, ale to není tak, jako když si to udělám sama. Tento argument je základní chybou v myšlení a nesmyslem. Vyskytoval se dříve ve všech živnostech a povoláních - nutno i na práci hospodyně hledět jako na povolání. Jenže pokrok tuto námitku z většiny živností vyhnal. Dnes už hodinář se neodváží tvrdit, že udělá hodiny lepší než továrna. (...)"

Zřejmě nejrozsáhlejším dílem je Technická příručka pro konstruktéry (1944, II. rozšířené vydání). Na 900 stranách čtenář nenalezl jen tabulky a vzorce, ale především praktické poznatky z dílenského života, poznámky, co je možné oproti výpočtům zanedbat a kde má zkušenost přednost před teorií. Každá partie je uvedena stručným a srozumitelným výkladem, u vzorců jsou příklady - je vidět, že autor působil jako pedagog. Řady vydání a značné obliby mezi technickou veřejností dosáhla Elektrotechnika v theorii a praxi (1938 - 1963, Hokr, později Práce). Od úplných základů se dostává až k pojmům jako supravodivost i k principům televise. Ačkoliv jsem v třiašedesátém byl ještě "na houbách", tahle kniha mě provázela v letech 70. a 80. ve školách - svého času to byla jediná publikace, z níž jsme byli schopni porozumět funkci motoru na střídavý proud. Profese učitele se zde v Dobrovolném opět nezapřela. Mám ale za to, že nejkrásnější popularizační knížkou je "Umění vynalézat a technicky myslit" s podtitulem "Zajímavé uvedení do světa techniky, spojené se školou zlepšovacích námětů". Z úvodu vyjímám:

"Říká se právem, že ve vědění je síla. Největší užitek mají z toho mladí, protože je čeká ještě dlouhý život. Je proto nutné, aby cenu vědění poznali hlavně bystří chlapci, pro něž bude vědění klíčem k životu. Nezáleží na tom, co budou dělat a čím chtějí býti- čím více vědí, tím více dosáhnou, protože vědění půjde stále s nimi, tak jako lev má s sebou svou sílu, ať je kdekoliv. Bystrému nestačí pozorovat věci kolem sebe, potřebuje vědět, jaké skutečně jsou a proč takové jsou, aby je mohl ovládat a hlavně zlepšovat."

V pěti kapitolách jsou popisovány základní fyzikální principy strojů, využití přírodních sil, základy nauky o materiálech, součásti strojů a nakonec příklady zlepšovacích návrhů a vylepšení - dnes by se řeklo "vychytávek" - pro každodenní dílenskou praxi. Dobrovolný vyzdvihuje cit pro techniku, jakousi intuici podloženou zkušeností, kterou nazývá /technický pud/.

"Když přijde reportér do továrny, aby tam načerpal trochu života a skutečnosti, upoutejí jeho pozornost nejdříve stroje největší, které dělají nejvíce hřmotu. Zde technický pud zabloudil. Hřmot je v technice a všude známkou nedokonalosti, opravdu dobrý stroj pracuje potichu. Hřmotící stroj sám sebe rozbíjí. (...) Nemáme ještě technický pud, který naši potomci za pár století jistě budou míti. Na elektromotoru není nic tajemnějšího, než na mlýnku na kávu, zdá se nám však záhadným, protože jsme dosud nepronikli na jádro věci. Neumíme ještě mysliti elektricky."

A právě "mysliti elektricky", řekl bych, už dnes třetí poválečná generace dokáže. Paní Dobrovolná, která na Spořilově dodnes žije, na manžela vzpomíná: "Byl mlčenlivý, vytrvalý, tak, jak to vyžadovala jeho práce. O minulém se nezmiňoval, žil přítomností a budoucností. V redakci nakladatelství "Práce" byl každé dopoledne, odpoledne pracoval doma. Přispíval do odborných časopisů. Zvláštní zájmy si nemohl dovolit - vedle toho časově náročného díla. Ale ve své práci nacházel uspokojení. V "Práci" skončil v 82 létech." To se psal rok 1988. Devátého listopadu roku 1990 Bohumil Dobrovolný umírá. V srpnu si připomeneme 102. výročí jeho narození. Jeho knihy provázely několik generací českých techniků a budovaly v nich zvídavost, touhu po vědění, smysl pro analytické myšlení, ale i pro fair play a zodpovědný a optimistický postoj k životu vůbec.