Bedřich Slavík
Po absolvování gymnázia ve Znojmě (maturita 1929) studoval střídavě na FF v Praze a Brně češtinu a němčinu (PhDr. 1935 prací Hanácké písemnictví). Od 1933 působil jako středoškolský učitel v Praze (na sklonku války byl ze školských služeb na několik měsíců propuštěn), od 1948 byl redaktorem deníku Lidová demokracie. 1953–1957 pracoval jako tiskový tajemník ministerstva místního hospodářství a poté jako pomocný dělník v národním podniku Stavby silnic a železnic. 1960 se stal knihovníkem Státního muzea čs. tělesné výchovy a od 1962 deset let působil jako lektor v divadelní a literární agentuře Dilia. Po odchodu do důchodu (1972) se cele věnoval literární historii. V druhé polovině 30. let se angažoval v činnosti literární skupiny Aktivisté. Od konce 20. let přispíval do periodik: Studentský časopis (od 1927), Středisko, Akord, Archa, Lumír, Elán, Rozhledy, Rozpravy Aventina, Tak, Zvon, Lidové noviny, Literární noviny, Venkov, Živá tvorba, Čteme a Osvěta. Po válce zejména do Lidové demokracie (1948–1975) a Nových knih (1969–1971), příležitostně i do Nové Prahy (1969) a Naší rodiny (1973). Redigoval knižnice: Lidová četba (Novina, 1940–1941, 5 sv.), Z domova a světa (Vyšehrad, 1940–1942, 7 sv., s Aloysem Skoumalem) a Zralé klasy (nakladatelství R. Promberger, Olomouc, 1941–1948, 33 sv.). Užíval pseudonymu Mirko Rudiš a šifer b. s., B. S., bs, s. Slavík byl velmi výrazně ovlivněn svým univerzitním učitelem Miloslavem Hýskem, na jehož práci Literární Morava v letech 1849–1885 chtěl vědomě navazovat. Proto se od počátku zaměřil na objevování a literárněhistorické zkoumání písemnictví na Moravě a ve Slezsku, kde se soustředil zejména na regionální literaturu Hané, moravského Valašska, Slovácka a Slezska. Svůj zájem o regionální literaturu se pokoušel zdůvodnit teoreticky (Regionalismus, Lidová literatura) i shromažďováním rozsáhlého biograficko-bibliografického materiálu z dané oblasti (Hanácké písemnictví, Písemnictví na moravském Valašsku). V teoretických úvahách Slavík zkoumal hranice mezi tzv. vysokým uměním a lidovým uměním, v němž viděl přirozenou protiváhu vůči kultuře urbánní i stálý zdroj mravních hodnot. Výsledky svých materiálových výzkumů uložil do celé řady monografických studií a profilů nejrůznějších literárních osobností nejen regionálních (Ondřej Přikryl, Jan Vyhlídal, Karel Hugo Hilar literát, Čeněk Kramoliš, Jiří Wolker a Svatý Kopeček aj.). V těchto Slavíkových pracích, metodologicky zřetelně ovlivněných pozitivismem, má převahu informativní popis a životopisná dokumentace nad hodnotícím výkladem a hlubší charakteristikou osobnosti. Literárněhistorická a interpretační rovina Slavíkových prací je často podřízena hlediskům regionalistickým a kulturněhistorickým a méně už je přihlíženo k vývojově estetickým hodnotám literárního procesu. Také ve své nejrozsáhlejší práci Od Dobnera k Dobrovskému shromáždil značné množství poznatků o počátcích českého národního obrození v 18. století a o působení Dobrovského předchůdců (František Martin Pelcl, František Faustin Procházka, Mikuláš Adaukt Voigt, Karel Rafael Ungar, Karel Jindřich Seibt aj.). Jako literární kritik komentoval Slavík současnou literaturu v nesčetných recenzích, glosách a vzpomínkových medailonech jednotlivých osobností.