Marina Cvetaeva Pořadí knih (chronologicky)

Marina Cvetajevová (1892—1941), významná ruská básnířka, žila v letech 1922-1925 v Čechách (Praha, Jíloviště, Mokropsy), poté v Paříži a v roce 1939 se vrátila do Sovětského svazu. Období 1922-1925 je však v její poezii možné označit za vrcholné. S tím souvisí tradiční zájem české kulturní veřejnosti o její tvorbu, což dokazuje vydání podstatné části její poetické i prozaické tvorby v češtině. Vydání překladu mnohaleté korespondence mezi básnířkou a její přítelkyní Annou Teskovou (mimo jiné překládala básně Mariny Cvetajevové do češtiny) má proto stěžejní význam pro zájemce o hlubší poznání díla této osobnosti světové literatury.

Marina Cvetajevová (1892-1941) byla jednu z nejvýznamnějších básnířek 20. století. Pocházela ze vzdělaného prostředí a v dětství s rodiči cestovala po Evropě. V roce 1912 se vdala za vojáka a novináře Sergeje Efrona, který se postavil na stranu bělogvardějců. Rodina později žila v Československu, které Cvetajevové přirostlo k srdci, a posléze v Paříži, odkud musel manžel uprchnout, protože by vyšetřován za účast na politických vraždách ve službách ruské NKVD. Po beztrestném návratu do Ruska v roce 1937 byli Efron s dcerou zatčeni a souzeni ve vykonstruovaném procesu. Cvetajevová je následovala v 1939 a po vypuknutí války byla se synem evakuována do Tatarské ASSR, kde zoufalá Cvetajevová, jen pět neděl po popravě manžela, spáchala sebevraždu. Mezi její nejvýznamnější básnické sbírky patří Kouzelná lucerna (1912), Versty (1922), Poéma konce (1924) a Poéma hory (1924) a Verše Čechám (1939) odsuzující okupaci Německem. Tento výběr básní vychází z vydání s názvem Pražské vigilie v překladu Hany Vrbové.

Marina Zwetajewa, eine der bedeutendsten russischen Dichterinnen des 20. Jahrhunderts, hinterließ ein vielfältiges Gesamtwerk. Ihre Reaktionen auf die Wirren der Revolution und des Bürgerkriegs, ihre Erinnerungen an Kindheit und Jugend im französischen Exil, das Heraufbeschwören verstorbener Dichterkollegen und die Auseinandersetzung mit poetologischen Fragen sind stets unverwechselbar und beeindruckend. Ihr Stil besticht durch Intensität, Suggestivkraft, starken Rhythmus und klangliche Dichte. In den 30er Jahren, als sie über eine Rückkehr aus dem Exil nachdachte, stellte Zwetajewa eine Sammlung ihrer Schriften zusammen, die für sie künstlerisch und persönlich von Bedeutung waren, ergänzt durch nachträgliche Selbstkommentare. Diese Sammlung, eine Art Nachlass zu Lebzeiten, nahm sie mit nach Russland, während sie ihre literarischen Manuskripte aus Angst vor Beschlagnahmung bei Freunden im Ausland deponierte. Die Schreibhefte enthalten spontane Notizen, Dialoge mit ihren Kindern, Gedichte, Briefentwürfe sowie Tages- und Traumprotokolle – eine Mischung verschiedener Textformen, die einen einzigartigen Einblick in ihre kreative Werkstatt und ihren Alltag gewährt. Diese Auswahl von Felix Philipp Ingold bietet die beste Einführung in das Leben, Werk und die Persönlichkeit der Dichterin und bildet den Auftakt zu einer vierbändigen Werkausgabe.

In den Jahren 1918 und 1919 schrieb Marina Zwetajewa (1892-1941) sechs Versdramen. »Ich begann Stücke zu schreiben; wie eine Notwendigkeit kam es über mich, die Stimme wuchs über die Gedichte hinaus, es waren der Seufzer zuviel in der Brust für die Flöte.« (1919) Phoenix , auch mit dem Untertitel »Das Ende Casanovas« versehen, entwarf sie vom Juli bis August 1919. Streng hielt sich die Autorin historisch und atmosphärisch an die Aufzeichnungen (1795-1811) des Fürsten de Ligne, verschiebt jedoch den letzten Lebenstag Casanovas (1725-1798) auf den Neujahrsabend des Jahres 1799. Dieser wird durch die beglückende Begegnung des schon lebensfernen Casanova mit der schelmischen Kindfrau Franziska verklärt.

První české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, napsaného v roce 1925 ve Všenorech a dokončeného v Paříži, je paradoxně dosud nepřeložené. Text je jazykově složitý a politicky nabitý, což ztěžuje jeho překlad. Cvetajevová, známá svou vášnivou lyrikou, v této básni projevila specifickou vnitřní sílu, i když je psaná na motivy staré německé pohádky. Dílo se vyznačuje „lyrickou satirou“, která je hořce ironická a obsahuje politický podtext. Cvetajevová využívá legendu k filosofickému rozjímání o věčném soužení dobra a zla v lidské duši a posměchu pokrytecké měšťanské morálce. I když se tematika vztahuje k německé kultuře, popisované reálie mytického města Hammeln mají český nádech, evokující každodenní život. Politická tematika se soustředí na likvidaci krys, které symbolizují bující bolševismus. Jazyková náročnost této pasáže je experimentální a připomíná Chlebnikovův styl. Satira hádky Krysaře s konšely kritizuje vztah umění k poklidnému měšťanskému životu. Závěrečná kapitola, v níž Krysař odvádí děti do vody, je nejdojemnější a výrazně se odlišuje od ostatních částí. Cvetajevová se v textu vyznává ze svého vztahu k české zemi, ačkoliv obsahuje pouze jednu konkrétní narážku na české reálie. Celý text je prodchnut „českým duchem“.

Publikace přináší paralelní rusko-české vydání veršů Mariny Cvetajevové (1892–1941), básnířky s pohnutým osudem. Verše napsané v Paříži v letech 1938–1939 čerpají z životních osudů autorky a vzpomínek na Československo, v němž Cvetajevová žila v letech 1922–1925. Úvodní slovo napsal prof. Vladimír Svatoň. Knížka nevelkého rozsahu je určena široké kulturní veřejnosti. Dvojjazyčné vydání umožní srovnat podobu originálních veršů s kvalitou českého překladu. Jde o vůbec první kompletní vydání tohoto básnického cyklu v češtině.

Jedna z nejlepších ruských básnířek počátku 20. století se narodila do prominentní moskevské rodiny. Její básnická prezentace nezávislé ženské subjektivity nemá od té doby nejen v ruském kontextu obdoby. Cvetajevová začínala jako symbolistická autorka, na počátku dvacátých let 20. století vynikala v expresionistické lyrické skladbě, v níž uplatňovala formu zpovědi. Výbor z intimní lyriky s názvem Který vítr mám proklínat se vyznačuje maximálně exaltovanou a až trýznivou citovostí.

Tato kniha je již čtvrtým svazkem (první dva vydala Votobia) volné edice českých překladů esejistických próz Mariny Cvetajevové. Otevírá jej trojice subjektivně reflexivních textů deníkového charakteru - deníkové záznamy z let 1917 a 1918 O lásce, úvaha O vděčnosti a kapitola drobných meditací Úryvky z knihy Pozemská znamení. Jádro svazku tvoří tři vyznavačsky obdivné autorské portréty významných představitelů tzv. stříbrného věku ruské poezie - Maxmiliana Vološina a ve své době nejpopulárnějšího básníka první vlny ruského symbolismu Konstantina Dmitrijeviče Balmonta. Třetí portrét patří přední výtvarnici téhož období Natalii Sergejevně Gončarovové. Knihu uzavírá v 30. letech napsaná apoteóza Puškinova umění - stať, v níž se slovesně umělecký výtvor na historické téma porovnává s konkrétní historickou realitou, která se v něm zachycuje. Všech sedm esejů zde v plném znění vychází v češtině poprvé.

Autobiografické vzpomínky a eseje týkající se převážně ruské literatury na počátku 20. let 20. století. Autorka, světově proslulá básnířka, zmiňuje některá zásadní setkání ve svém životě ještě před emigrací. Kniha obsahuje větší počet portrétů dobových ruských básníků než kterýkoli autorčin dřívější výbor. Defilé zahajuje symbolista Valerij Brjusov, pokračuje jeho antipod Konstantin Balmont, následuje Michal Kuzmin, blízký akméismu - vřele vzpomenut je zde Nikolaj Gumiljov, poté následují portréty buď v podobě životopisných záznamů, nebo v podobě literárně-historické.

Výbor z celoživotního básnického díla známé ruské autorky s pohnutým, tragicky uzavřeným osudem, která čtyři roky ze svého takřka dvacetiletého exilu, k němuž ji dohnala Velká říjnová socialistická revoluce, strávila u nás v Čechách. Praha poznamenala některé její básně, především dvě do výboru zahrnuté poemy.

Život ruské básnířky, překladatelky a esejistky Mariny Cvětajevové nebyl jednoduchý. Po emigraci v roce 1919 žila až do počátku druhé světové války ve Francii, pouze v letech 1922–1925 pobývala v Čechách. Dva roky po návratu do své vlasti spáchala sebevraždu. Vedle milostné poezie, z které drobný soubor, vybraný a přeložený českou básnířkou Janou Štroblovou, nabízíme našim čtenářům, je známá jako autorka psychologických skladeb, poezie vzdoru a samoty. Vyjadřovala se i k historickým událostem, např. německou okupaci ČSR odmítla v cyklu Verše Čechám.

Записные книжки Цветаевой содержат черновые записи, часто без знаков препинания, написанные скорописью, с сокращениями. В них также имеются денежные счета, выписки из немецких и французских книг, записи детского лепета ее дочери Али. Публикуется только то, что представляет интерес для широкого читателя, в более привычном для чтения виде. Сохранена большая часть авторского синтаксиса и орфографии, кроме случаев, когда это затрудняло бы чтение. В конце книги представлена дневниковая проза Цветаевой - очерки, подготовленные на основе этих записных книжек.

Eine Sammlung der schönsten Liebesgedichte von Marina Zwetajewa in einem ansprechenden gebundenen Band mit geprägtem Einband, rotem Vorsatzpapier und Lesebändchen. Viele Gedichte sind erstmals ins Deutsche übersetzt.

Antologie představuje ukázky z tvorby dvanácti ruských básníků, které byly vybrány z pozůstalosti českého básníka a překladatele Ladislava Fikara.

Marina Zwetajewa wurde 1892 in Moskau geboren und emigrierte 1922, lebte in Berlin, Paris und Prag, bevor sie 1939 in die Sowjetunion zurückkehrte. 1941 nahm sie sich in Jelabuga das Leben. Ilma Rakusa, geboren am 2. Januar 1946 in Rimavská Sobota (Slowakei) als Tochter einer Ungarin und eines Slowenen, verbrachte ihre Kindheit in Budapest, Ljubljana und Triest. Nach dem Besuch der Volksschule und des Gymnasiums in Zürich legte sie 1964 das Abitur ab. Von 1965 bis 1971 studierte sie Slawistik und Romanistik in Zürich, Paris und St. Petersburg und promovierte 1971 mit einer Dissertation über das Motiv der Einsamkeit in der russischen Literatur, veröffentlicht 1973. Zwischen 1971 und 1977 arbeitete sie als Assistentin am Slawistischen Institut der Universität Zürich und ist seit 1977 Lehrbeauftragte an derselben Universität. Neben ihrer akademischen Laufbahn ist sie auch Schriftstellerin, Übersetzerin und Publizistin, unter anderem für die Neue Zürcher Zeitung und DIE ZEIT. Ilma Rakusa ist Mitglied der Deutschen Akademie für Sprache und Dichtung in Darmstadt und lebt in Zürich.

L'etica del rigore e della rinuncia («... forse, la vittoria vera / su tempo e gravità: passare / senza lasciare tracce, / proiettare ombra... ») è costitutiva della scrittura cvetaeviana nella sua splendida maturità, quando raggiunge la massima intensità emozionale eliminando tutto il superfluo, prosciugando il dilagante elemento naturale del canto, restringendo e addensando fino al limite estremo il discorso in versi, sacrificando all'essenziale - all'essenza - epiteti, aggettivi, preposizioni, verbi. La pratica incessante della responsabilità dona alla sua parola la lapidaria verità del responso oracolare, e non a caso Marina Cvetaeva dedica splendidi e decisivi versi alla figura della Sibilla, «quercia sovrana nel bosco spoglio».

Jako výsostný lyrik si Marina Cvetajevová počínala nejen ve verších, ale i ve většině esejů. Také zde dávala přednost pocitům a dojmům, více než fakta ji zajímal jejich odraz v lidském nitru, eventuálně v umění. Přitom si ani v nejmenším nelibovala v neurčité náladovosti, naopak usilovala o co nejpřesnější výraz, estetika jí nezastiňovala etiku. Přilnula-li k někomu nebo k něčemu, pak z celé duše, vroucně a věrně, bez ohledu na to, zda předmět své lásky měla na dosah či kdesi v nedostižné dáli. Nenaplněnost, nedostupnost, předem daná marnost ji dokonce obzvlášť přitahovaly - ostatně sama málem s pýchou přiznávala, že na vztahu mezi Taťánou a Oněginem ji nejvíce zaujala "lavička, na které neseděli". Velice výmluvně o tom svědčí i trojice esejů tohoto svazku.

Im Feuer geschrieben ist eine – in dieser Form, in dieser Fülle – einzigartige Sammlung von Briefen. Briefen, geschrieben von 1909 bis 1941, aus Moskau und Berlin, aus Prag und Paris, die eine kurze, schwierige und dennoch höchst vitale Existenz bezeugen – das Leben einer singulären Dichterin und Frau in den Wirren ihrer Zeit, unseres Jahrhunderts.

Kniha je dosud nejrozsáhlejší českou antologií z celoživotního díla velké ruské básnířky. I dnes tyto verše okouzlují nejen svou formální dokonalostí a cizelérskou vytříbeností, ale dokážou upoutat svou otevřenou zpovědí, ve které je zachycena duše zraňované a zklamané ženy. Editor a autor doslovu: Zdeněk Mathauser.

В настоящий сборник включен практически весь Пушкин М. Цветаевой. Кроме прозы Мой Пушкин и Пушкин и Пугачев, сюда входят отрывки из эссе и Свободных тетрадей, а также переводы стихов Пушкина на французский язык.

An admired contemporary of Rilke, Akhmatova, and Mandelstam, Russian poet Marina Tsvetayeva bore witness to the turmoil and devastation of the Revolution, and chronicled her difficult life in exile, sustained by the inspiration and power of her modern verse. The poems in this selection are drawn from eleven volumes published over thirty years.

„Meine liebste Form des Umgangs ist eine unirdische: der Traum: träumen“, schrieb Manna Zwetajewa in einem Brief an Boris Pasternak. Sie schätzte den Briefwechsel als eine Art unirdischen Umgang, der zwar weniger vollkommen als der Traum, jedoch ähnliche Gesetze folgte. Weder das Träumen noch das Schreiben geschieht auf Geheiß; es geschieht, wenn es geschehen will. Zwetajewa investierte viel in Briefe und Freundschaften, wobei die Abwesenheit des Adressaten ihre Leidenschaft verstärkte. Der Brief, Ausdruck ihrer tiefsten Sehnsucht, ermöglichte ihr, mit verwandten Seelen zu kommunizieren. In der Abstraktion des Briefes konnte sie sich entfalten und authentisch durch das Geschriebene erscheinen. Der Abwesende, „im Land der Seele“, nahm durch ihre Vorstellung Gestalt an, fernab mütterlicher Einflüsse. Die Sammlung umfasst einzigartige, teils unbekannte Briefe aus Moskau, Berlin, Prag und Paris, die sorgfältig ediert und kommentiert wurden. Sie bezeugen das kurze, schwierige, aber vitale Leben einer außergewöhnlichen Dichterin und Frau in den Wirren ihrer Zeit, die geprägt war von Einsamkeit und einer besessenen poetischen Einbildungskraft.

Výber z diela ruskej poetky - Poéma hory, Poéma konca, Poéma zadných schodov. Doslov s názvom Pani i slúžka poézie napísal Ján Majerník. Prvé vydanie.

В сборник произведений Марины Цветаевой (1892-1941) входят избранные стихотворения 1909-1939 гг., ее поэмы ("Поэма Горы", "Поэма Конца", "Крысолов", "Поэма Лестницы", "Последний чай" - отрывок из поэмы "Перекоп") и драма "Приключение".

Марина Цветаева. Избранное /Сост., коммент. Л. А. Беловой. - М., Просвещение, 1989. - 367 с. с иллюстр. ISBN 5090019320 В состав книги входят избранные стихи М. Цветаевой, "Поэма Горы", трагедия "Ариадна", и один из очерков об А. С. Пушкине -- "Мой Пушкин".

Марина Цветаева однажды сравнила себя с деревом, в которое попадают все молнии. Многолетняя разлука с Россией, бедность и тяжкий «стопудовый быт». Одиночество – что в эмиграции, что «дома», куда по трагическому стечению обстоятельств ей выпало вернуться в эпоху «большого террора» и пережить арест мужа и дочери, которых она больше никогда не увидела. Но несмотря на все пережитое, стихи Цветаевой, по словам одного критика, «излучают любовь и любовью пронизаны… рвутся к миру и как бы пытаются заключить весь мир в объятья «. Так осуществилась ее мечта – стать деревом, шумящим вам навстречу.

Marina Zwetajewa, 1892 in Moskau geboren, ging 1922 in die Emigration, lebte in Berlin, Paris und Prag und kehrte 1939 in die Sowjetunion zurück. 1941 nahm sie sich in Jelabuga das Leben.

In der 1934 entstandenen autobiographischen Prosa Mutter und die Musik erzählt Marina Zwetajewa von ihrem Verhältnis als Kind und Heranwachsender zur Musik; zugleich dreht sich der Text um das Thema Erwachsenwerden und Selbstwerdung durch Ablösung von der Mutter.

Slovenský výber z lyriky Mariny Cvetajevovej zostavil, preložil, kalendárium a doslov napísal Ján Zambor.

Korespondence dvou osobností – jednoho z největších básníků 20. století a jedné z nejpodnětnějších žen kulturního dění té doby. Korespondence se v životě těchto osobností rozprostírá přes téměř tři desetiletí a v této knize je možno je sledovat.

Das Scheitern einer lesbischen Liebe"Die Insel - Erde, die keine ist, eine Erde, der man nicht entkommt, eine Erde, die man zu lieben hat, da man zu ihr verurteilt ist. Ein Ort, von dem aus man alles sieht, von dem aus man nichts erwirken kann. Erde der gezählten Schritte. Ausweglosigkeit. Die große Unglückliche und große Dichterin hat den Ort ihrer Geburt gut gewählt. Trauer-Weide! Trauernde Weide! Weide, Körper und Seele der Frauen! Trauernde Nackenneige der Weide.Graues Haar, übers Gesicht geführt, um nichts mehr sehen zu müssen. Graues Haar, das übers Gesicht der Erde wischt. Wenn ich eine Weide verzweifeln sehe, begreife ich Sappho."

Lyrickoepická skladba Poéma konce je situovaná do Prahy, kde autorka žila v letech 1922-25, městská scenérie se však v díle objevuje pouze náznakově; ve 14. kapitole se obrazy ulic, kaváren, mostu, řek a periferie prolínají s úvahami lyrické hrdinky. Toto přebásnění provedli na pódiu Lyry Pragensis poprvé Milena Dvorská, Helena Glancová a Marie Tomášová. Klavirní skladby Fryderyka Chopina a Alexandra Skrjabina hrál František Maxián. Režijně nastudovali Helena Glancová a Otomar Krejča ml.

Výbor z veršů ruské básnířky složitého vývoje, žijící v době meziválečné v exilu - tři roky v Praze a čtrnáct let ve Francii, básnířky podle vlastních slov bez skupiny a bez generace, básnířky svérázných rýmů a asonancí, básnířky, která "s neženskou bezostyšností vyjadřovala svou ženskost". Výbor je doplněn autorčiným vlastním životopisem, úvodním slovem pořadatelky výboru, básněmi věnovanými autorce (např. Rilke, Pasternak, Achmatovová) a životopisnými studiemi o autorce (Erenburg, Efronová). Knihu vedle fotografického materiálu doprovází mikrodeska (vydaná v části nákladu), na níž autorčiny verše v průvodu Čajkovského Elegie ze Serenády C dur recitují Dana Medřická a Jana Dítětová.

Výbor z veršů ruské básnířky tragického života i tragické smrti uvádějí jako motto tyto verše: Já věci svého života, všechny, jsem milovala / a promilovala loučením, nikoli setkáním, / roztržkou, nikoli spojením, ne na život,/ ale na smrt. Básnířka, jejímž kolbištěm, kde se bojujeo všechno, je láska, vyznává lásku na svobodě, pod širým nebem, volnou a tajnou, nezachycenou v průkazech, přičemž láska rodinná se jí jeví jako přehlušená, pokažená životem. Dává však současně přednost plnosti přání před jeho neuspokojujícím splněním a plnosti utrpení před prázdnotou štěstí. Nakonec trpí pocitem osamělosti a zpřetrhaností vztahů k lidem.