Josef Bouček

• 22. 10. 1932, Praha
      † 14. 8. 1995, Praha

Dramatik, dramaturg a scénárista

Za války žil v Chýnově u Tábora. Vystudoval obchodní akademii v Praze (maturita 1951). Rok pracoval jako dílenský plánovač v ČKD a po vojenské službě začal studovat na FAMU dramaturgii (1953–1958). 1958–1972 působil jako dramaturg Čs. televize, 1972–1990 jako dramaturg a scenárista FS Barrandov. Poté ve svobodném povolání. Od konce 50. let pravidelně spolupracoval s Čs. televizí.

Zdramatizoval řadu prozaických předloh autorů domácích i zahraničních: Potok (1972, režie Anna Procházková, podle Konstantina Georgijeviče Paustovského), Kolečkáři (1974, režie Jaroslav Novotný, podle Eduarda Hončíka), Nebožtík si nepřál květiny (1986, režie Pavel Brabec, podle Gerd Nyquistové); režisérkou většiny z nich byla Věra Jordánová: První láska (1969, podle Ivana Sergejeviče Turgeněva), seriál Jana Eyrová (1973, podle Charlotty Brontëové), Petřička (1977, podle Honoré de Balzaka), Štvanci (1980, podle Aloise Jiráska). Napsal i několik původních televizních her (Smuteční hudba za padlé hrdiny, 1970; Mozartovské miniatury, 1976; Sobota odpoledne, počátek léta, 1980, Nám se to stát nemůže, 1986, aj.). Je spoluautorem scénářů k filmům Černá sobota (s dalšími, 1960, režie Miroslav Hubáček, podle rozhlasové hry Demižon), Mlčení mužů (1969, režie Josef Pinkava, který též spoluautorem scénáře, podle vlastní povídky) a televizního filmu na námět Fráni Šrámka Popel (1969, režie a spoluautor scénáře Václav Krška).

Těžiště Boučkova literárního díla spočívá v jeho tvorbě dramatické. Do druhé poloviny 70. let se prezentoval především jako televizní scenárista a autor dvou prozaických knížek pro mládež. Jako dramatika jej objevilo chebské divadlo uvedením her Popel a hvězdy a Setníkův štít v režii Jana Grossmana. Boučkova dramatická tvorba, čítající více než dvacet titulů, se vyznačuje kultivovaností slova a úsilím o zachycení existence člověka v celé její složitosti. Lze ji zhruba rozdělit do dvou skupin. První tvoří hry ze života současníků, často nesené lyrickým tónem, v němž Bouček navazuje na šrámkovsko-hrubínovskou větev české dramatiky. Tyto komorně laděné psychologické hry (Toulavý kůň, Sonáta padajícího listí, Svlékání kůže, Město, ve kterém prší aj.) jsou spíše než na dramaticky vyhroceném konfliktu založeny na konfrontaci odlišných životních názorů a postojů; jejich dramatičnost vyrůstá především z vnitřní tenze postav. Druhou skupinu tvoří hry námětově čerpající z minulosti, v nichž však autor posunuje zřetelně historické téma do obecnější i aktuální etické problematiky (Popel a hvězdy, široce koncipovaná historická freska na valdštejnovské téma, a Setníkův štít, pokus o moderní tragédii, jejíž hrdina, český důstojník v protijakobínském tažení, se pokouší kompromisem vyřešit konflikt mezi svědomím a vojenskou ctí). V Noci pastýřů (první verze s tit. Vstaň, Mistře!) se Bouček inspiroval tragickými životními osudy skladatele Jakuba Jana Ryby. Spor o dědictví občana J. J. aneb Smrt v zahradě Girardinů je historická metafora věčného rozporu mezi revolučním ideálem a praxí.