Astrid Lindgren

S celkovým nákladem kolem 165 milionů knih (k únoru 2019) je jednou z nejznámějších autorek knih pro děti a mládež na světě. Její díla byla publikována po celém světě a ve 106 různých jazycích, což z ní činí jednu z nejpřekládanějších autorek. V Německu, s celkovým nákladem hodně přes 20 milionů výtisků, je úspěšnější než téměř kterýkoli jiný autor knih pro děti a mládež. Autorkou je duchovní matka Pipi Dlouhé punčochy, Michela z Lönnebergy, dcery loupežníka Ronji, Madity, Mio, Kalleho Blomquista, Karlssona ze Střechy, dětí z Bullerby a mnoha dalších postav.

Narodila se jako druhé dítě Samuela Augusta Ericssona (1875–1969) a jeho manželky Hanny Ericssonové rozené Jonssonové (1879–1961) a měla staršího bratra Gunnara (1906–1974) a dvě mladší sestry, Stinu (1911–2002) a Ingegerd (1916–1997). Své dětství vždy popisovala jako obzvláště šťastné.

V roce 1914 začala Astrid chodit do školy ve Vimmerby. Podle tehdejšího zvyku skončily pro děti prostých lidí vlastní školní dny již po třech letech. Na střední školu chodily jen bohaté děti ze střední třídy, protože se muselo platit 23 korun za půl roku. Rodičům Astridiny přítelkyně se podařilo přesvědčit manžele Ericssovy, aby pokračovali ve studiu své dcery na střední škole. V následujících šesti letech se pracovitá a talentovaná studentka učila hlavně jazyky: angličtinu, francouzštinu a němčinu. V roce 1923 odmaturovala se stavovkou a pracovala jako dcera v domácnosti podle přání své matky.

Jednoho dne šéfredaktor místních novin ("Vimmerby Tidning") nabídl mladé ženě, aby pracovala jako stážistka v novinách. Astrid nabídku okamžitě přijala, každý den jezdila na kole z Näs do nedalekého městečka a učila se novinářskému řemeslu od nuly. Musela rešeršovat, korigovat a psát krátké zprávy. Během této doby, ve věku osmnácti let, otěhotněla. Nemohla se provdat za otce svého dítěte, majitele a šéfredaktora novin Reinholda Blomberga, který byl výrazně starší než ona a byl již otcem sedmi dalších dětí, i kdyby chtěla, protože se se svou dlouholetou manželkou ještě nerozvedl. Později jeho nabídku k sňatku odmítla. Astrid Ericsson opustila Näs a přestěhovala se do Stockholmu. Tam se vyučila sekretářkou a našla podporu u právničky Evy Andén, která vedla kampaň za práva mladých žen. Dne 4. prosince 1926 tajně porodila v Kodani svého syna Larse (jménem Lasse, zemřel 1986). Díky zprostředkování Rigshospitalet v Kodani, jediné skandinávské kliniky, která nepředávala oficiální zprávy o narození, byl nejprve umístěn do pěstounské rodiny v Kodani na tři roky. Její zoufalá empatie k malému opuštěnému synovi se stala pro Astrid Ericsson stejně důležitou spisovatelskou inspirací jako její vlastní šťastné dětství, podle její přítelkyně a životopiskyně Margarety Strömstedt.In roce 1927 Astrid Ericssonová nastoupila na své první místo ve Stockholmu ve Švédském knihkupeckém centru ("Svenska Bokhandelscentralen") jako nástupkyně Zarah Leanderové, která se později stala velmi známou jako herečka a zpěvačka. Automobile Club" ("Kungliga Automobilklubben"), kde její budoucí manžel Sture Lindgren pracoval jako vedoucí kanceláře. Byl alkoholik a zemřel v roce 1952 ve svých 50 letech, takže Astrid Lindgrenová ovdověla ve velmi raném věku.

V roce 1930 onemocněla Lasseho pěstounská matka, načež ho Astrid Ericssonová přivezla do Stockholmu. Následující jaro ho přivezla ke svým rodičům do Näs a se Sture Lindgrenem se rozhodli, že se vezmou. S ním a svým synem se mladá sekretářka přestěhovala do Vulcanusgatanu ve Vasaviertelu (Vasastaden) ve Stockholmu. 21. května 1934 se jim narodila dcera Karin, která se později stala známou jako překladatelka pod jménem Karin Nymanová.

Od roku 1937 Lindgren pracoval jako stenograf pro švédského profesora kriminologie Harryho Södermana a od roku 1940 v oddělení cenzury dopisů švédské zpravodajské služby. 1. září 1939 – v den, kdy německou invazí do Polska začala druhá světová válka – začala psát "válečné deníky". Deníky byly publikovány po Lindgrenově smrti pod názvem Lidstvo ztratilo rozum. Její tajná práce ve zpravodajské službě až do konce války jí poskytla hluboký vhled do válečných událostí ve světě.

V roce 1933 publikovala Astrid Lindgrenová dvě vánoční povídky – anonymně ve Stockholmu Tidningen povídku "Jultomtens underbara bildradio" a pod svým jménem v Landsbygdens Jul povídku "Johans äventyr på julafton" (Johans äventyr på julafton). V následujících letech publikovala v časopisech jednu až dvě povídky ročně.

Astrid Lindgrenová publikovala svou první knihu s názvem Fem automobilturer i Sverige v roce 1939 jako součást své práce v Motormännens Riksförbund (Německý říšský svaz řidičů). Byl to cestopis o pěti cestách autem po Švédsku. Tyto zprávy byly znovu publikovány v roce 1949 v knize 25 bilturer i Sverige. Lindgren však knihu rozšířil o dalších dvacet turné. Tato kniha byla přeložena do němčiny (25 jízd autem ve Švédsku, také 25 jízd autem ve Švédsku) a angličtiny (25 jízd autem ve Švédsku).

Teprve v polovině 40. let se Astrid Lindgrenová začala stále více věnovat psaní. Stalo se to spíše náhodou. Původně nikdy neměla v úmyslu stát se spisovatelkou.

Astrid Lindgrenová vymyslela příběhy o Pipi Dlouhé punčochě pro svou dceru Karin. To se stalo v zimě roku 1941, kdy byla dcera nemocná v posteli a vymyslela si jméno Pipi Dlouhá punčocha. Rukopis byl pro Karin dárkem k narozeninám.

V březnu 1944 Lindgren odevzdal kopii švédskému nakladatelství "Albert Bonniers Förlag". Příběh o drzé dceři námořníka Pipi Dlouhé punčochy byl zamítnut. V roce 1944 se také zúčastnila soutěže pořádané společností Rabén & Sjögren. Soutěž o nejlepší dívčí knihu byla spojena s požadavkem, aby text podporoval lásku k rodině a domovu a také smysl pro odpovědnost vůči opačnému pohlaví. Astrid Lindgrenová napsala Britt-Mari úlevu svému srdci, která vyhrála druhé místo v soutěži. Patnáctiletá hlavní hrdinka knihy si uleví u srdce v podobě epistolárního románu. Je pozoruhodně soběstačná a nezávislá – také a zejména vůči opačnému pohlaví.

Inspirována svým prvním úspěchem předložila vítězka v následujícím roce revidovaný rukopis Pipi Dlouhé punčochy nakladatelství "Rabén & Sjögren" a tentokrát vyhrála první cenu. Úplně první kresbu Pippi vytvořila sama autorka. Ve stejném roce najal vydavatel Hans Rabén Lindgrena jako redaktora na částečný úvazek. Vybudovala oddělení dětských knih a v nakladatelství pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1970. Od té doby je její denní rutina taková, že si brzy ráno psala vlastní knihy, stále ležíc v posteli. Krátce před 13. hodinou přišla do nakladatelství a osobně i po telefonu vedla rozhovory s "autory, redaktory, recenzenty, překladateli, ilustrátory, korektory, sazeči a knihkupci". Po večerech četla rukopisy odevzdané doma a nové zahraniční publikace. První švédské vydání Pipi Dlouhé punčochy ilustrovala dánská umělkyně Ingrid Vang Nyman. Na podzim roku 1949 vyšla prvotina Astrid Lindgrenové také v Německu poté, co se spisovatelka setkala s hamburským nakladatelem Friedrichem Oetingerem. Německá vydání jejích děl vydává dodnes nakladatelství Friedrich Oetinger Verlag. První německou Pipi Dlouhou punčochu ilustroval Walter Scharnweber. Mladým čtenářům se líbilo nekonvenční chování Pipi Dlouhé punčochy: jako žádná jiná postava ztělesňuje tato rusovlasá dívka lindgrenovský typ aktivního, sebevědomého, sebevědomého, kreativního a chytrého dítěte. Samotný Výtah Pipi Dlouhé punčochy lze interpretovat jako parodii na stereotypy tehdejších dívčích nebo zaostalých knih. Pipi Dlouhá punčocha je Lindgrenovou nejrozšířenější knihou, byla přeložena do 70 jazyků. Oetinger vydal Pipi Dlouhou punčochu ve Spolkové republice Německo, ačkoli kniha byla v té době stále velmi kontroverzní i ve Švédsku a předtím byla odmítnuta pěti dalšími německými vydavateli. Protože později vydal všechna Lindgrenova další díla, jeho nakladatelství se stalo průkopníkem skandinávské dětské literatury ve Spolkové republice Německo. Jeho dcera Silke Weitendorf v rozhovoru uvádí, že v reakci na vystoupení Pipi Dlouhé punčochy na německém trhu se objevila chvála i kritika. Recenzenti například vyjádřili obavy, že Pippi není "normální" a je špatným vzorem pro děti.

Politické vedení ve východním Německu bylo k postavám Lindgrenové podezřívavé, ale v NDR vyšly čtyři její knihy pro děti. Všechny byly vydány Kinderbuchverlag Berlin. V roce 1960 vyšla kniha Mio, mein Mio, v roce 1971 Lillebror und Karlsson vom Dach, v roce 1975 Pipi Dlouhá punčocha a v roce 1988 Ronja Räubertochterová. Grafická úprava těchto tiskovin byla velmi jednoduchá a zčásti pouze brožovaná a s východoněmeckými ilustracemi. Pokud je známo, existovalo vždy pouze jedno první vydání. Astrid Lindgrenová dávala přednost tomu, aby své práce dávala nejprve na papír těsnopisem, aby byla zcela k dispozici na těsnopisných blocích ještě před tím, než byla napsána na stroji. Těsnopisy si prováděla v posteli nebo v létě na balkoně svého prázdninového domu, bývalého pilotního domu na Furusundu u Stockholmu, který převzala od svých tchánů v roce 1947. Velmi často měnila jednotlivé věty, až byla nakonec spokojená s melodií mluvy. Dlouhou dobu také psala na stroji sama a během fáze kopírování již nedocházelo k žádným opravám. Od operace oka v roce 1986, kdy musela používat těsnopis, aby mohla číst handwriting.In roce 1974, se švédský televizní národ bavil, když vylezla na strom se svou přítelkyní Elsou Oleniusovou ke svým 80. narozeninám. Koneckonců, neexistuje "žádný zákaz pro staré ženy lézt po stromech". Seznam filmových adaptací jejích knih zahrnuje (mezi lety 1947 a 2007) sedmdesát titulů; Lindgren si však vždy ponechal kontrolu a marketingová práva nad filmy.

Astrid Lindgrenová žila od roku 1941 až do své smrti v Dalagatan 46 ve čtvrti Vasa ve Stockholmu. Její dům nyní nese znamení: Hem 1941–2002 od Astrid Lindgrenové. V roce 1965 obdržela Švédskou státní cenu za literaturu a ve stejném roce koupila dům, kde se narodila v Näs. Jen v Německu nese 90 škol jméno známé Švédky, která se po celý svůj život aktivně zasazovala o lidská práva, zejména práva dětí a dobré životní podmínky zvířat.

Kriticky sledovala také rostoucí sklon k násilí mezi dětmi a dospívajícími. V roce 1995 například švédský deník Expressen publikoval článek, který ukazoval Astrid Lindgrenovou společně se skinheadem Niklasem S., s nímž se snažila o rozhovor.

Astrid Lindgrenová si během svého života udržovala velké množství blízkých přátelství, která trvala desítky let. Napsala a obdržela nespočet dopisů od svých přátel, které jsou spolu s jejími deníky nejdůležitějšími zdroji pro její život. Elsa Olenius se s ní seznámila v roce 1944 v nakladatelství Rabén & Sjögren. Olenius také provozoval dětské divadlo a přátelil se s jedinými dvěma významnými recenzenty dětské literatury ve Švédsku, Evou von Zweigbergk a Gretou Bolin. Olenius, von Zweigbergk a Bolin také tvořili poroty všech důležitých dětských cen v zemi. Lindgrenová byla ve svých začátcích silně povzbuzována třemi přáteli a následně se sama stala blízkou přítelkyní. V roce 1971 jí Sara Ljungcrantzová, které bylo v té době dvanáct let, napsala dopis, který vyústil ve výměnu dopisů, která trvala až do roku 2002 a která byla v roce 2012 vydána jako kniha – Deine Briefe lege ich unter die Matratze (Dala jsem vaše dopisy pod matraci). Od roku 1953 se Lindgren přátelil s Němkou Louise Hartungovou, zaměstnankyní úřadu péče o mládež v Západním Berlíně. Z dopisů, které si oba psali až do Hartungovy smrti v roce 1965, je zřejmé, že oba udržovali blízké, intelektuálně stimulující a láskyplné přátelství, přičemž Hartung chtěl s Lindgrenem také navázat sexuální vztah, ale Lindgren k tomu nebyl ochoten Výběr z dopisů byl publikován v knize I have also lived ! publikovaný. V 50. letech se také objevila tradice "ženských obědů", kdy se Lindgrenová setkala na večeři s přáteli z literárního průmyslu. Její sestry Ingegerd a Stina zde byly vždy hosty a od 70. let 20. století patří do kruhu i její životopiskyně Margareta Strömstedtová.

V roce 1973 se Bratři Lví srdce stali předmětem debaty ve švédském parlamentu, protože sága o smrti a ničem než smrti v ní obsažená údajně oslavovala sebevraždu. Lindgren byl členem sdružení "Právo na naši smrt", které vedlo kampaň za ukončení vlastního života v případě nevyléčitelné nemoci.

Lindgrenová často vedla kampaně za práva dětí a zvířat. Zákon přijatý v roce 1988 o kontrole práv zvířat ve velkochovech je také připisován jejich vlivu. Kromě toho se postavila proti systému rasové segregace v USA knihou Kati in America (1950). Od třicátých let byla také členkou švédských sociálních demokratů.

V roce 1976 došlo k rozchodu s vládou vedenou sociálními demokraty: Kvůli chybě ve švédském daňovém zákoně musely některé osoby samostatně výdělečně činné platit daně jako zaměstnanci i jako osoby samostatně výdělečně činné, takže mezní daňová sazba vzrostla na více než 100 procent s odpovídajícím ročním příjmem s ostatními daněmi. Lindgren, který jinak podporoval švédský daňový systém, pak na protest napsal článek Pomperipossa in Monismania in Expressen. Ministr financí Gunnar Sträng reagoval defenzivně a teprve později přiznal chybu. Lindgrenová poté vyzvala k tomu, aby byli sociální demokraté odvoláni z funkce, aby se posílila demokracie, i když ona sama byla členkou. Jsou ve vládě příliš dlouho, a proto se staly nedemokratičtějšími. Její výzvu využila strana Folkpartiet pro účely volební kampaně, ale ona se od toho jasně distancovala. V dalších volbách byla sociálně demokratická vláda, která trvala osm let pod vedením Olofa Palmeho, po více než 40 letech zbavena úřadu. Lindgrenův protest je částečně považován za hlavní příčinu.

V roce 1978 byl Lindgren prvním autorem knih pro děti, který získal Mírovou cenu německého knižního obchodu. U příležitosti slavnostního předávání cen přednesla ve frankfurtském kostele Paulskirche projev pod heslem "Nikdy násilí!", ve kterém vyzvala k nenásilné výchově dětí. Dne 9. prosince 1994 obdržela čestnou cenu Right Livelihood Award ("alternativní Nobelova cena") v parlamentu ve Stockholmu "za svou jedinečnou literární činnost, kterou věnuje právům dětí a respektu k jejich individualitě". V roce 1996 byla Lindgrenové udělena "Zlatá archa" zastřešující organizací evropských asociací na ochranu zvířat za její neúnavný boj za lepší právní předpisy v oblasti dobrých životních podmínek zvířat v její zemi. Astrid Lindgrenová si uchovala svůj mladistvý smysl pro humor i ve stáří. To bylo patrné i na slavnostním předávání cen Švéd roku v roce 1997. K publiku se obrátila s následující poznámkou: "Udělujete cenu člověku, který je starý, napůl slepý, napůl hluchý a úplně šílený. Musíme být opatrní, aby se to nerozkřiklo." Astrid Lindgrenová zemřela 28. ledna 2002 na následky virové infekce ve věku 94 let ve svém stockholmském bytě Dalagatan 46, kde žila více než 60 let. Na vzpomínkové slavnosti 8. března 2002 ve stockholmském Storkyrkanu vyšly do ulic kromě královské rodiny a premiéra statisíce lidí. Za její rakví, která ležela na katafalku, kráčela dívka a bílý kůň. Místo svého posledního odpočinku našla ve Vimmerby ve Smålandu v jižním Švédsku.