Milorad Pavić
15. říjen 1929 – 30. listopad 2009
Milorad Pavić byl srbský prozaik, jehož díla se vyznačují jedinečným postmoderním přístupem. Ve svých románech zkoumal hranice narativu a reality, často s využitím meta-fikčních technik a nelineárních struktur. Jeho psaní vtahuje čtenáře do labyrintů jazyka a historie, kde se významy neustále proměňují. Pavićovo literární mistrovství spočívá v jeho schopnosti vytvářet světy, které jsou zároveň cizí i hluboce lidské.
Milorad Pavić, srbsky Милорад Павић, (* 15. října 1929 v Bělehradě - 30. listopadu 2009 v Bělehradě) se řadí mezi nejvýznamnější srbské prozaiky, překladatele a literární historiky. Pocházel z rodiny, z níž od 18. století vzešli i spisovatelé. První knihu vydal v roce 1952. Studoval v Bělehradě a v Záhřebu, učil filozofii na univerzitě v Novém Sadu a na jeho bývalé alma mater v Bělehradě. Mimo jiné také vyučoval na pařížské Sorbonně, na univerzitách ve Vídni, ve Freiburgu a také v Řezně. Během svého života se také zaměřoval na překladatelskou činnost (Puškin, Byron, Shelley, Villon a Molièr). Několikrát za svůj život byl nominován odborníky z Evropy, Spojených států amerických a Brazílie na Nobelovu cenu za literaturu, kterou bohužel nezískal. Za svůj literární přínos byl oceněn Literární cenou NIN (1984), Cenou Meše Selimoviće (1988) a Andrićovou cenou (2001). Jeho neobvyklý pohled na svět lze srovnávat s díly Miguela de Cervantese, Laurence Sterna, Jorge Louise Borgese, Julia Cortázara, Umberta Eca, Itala Calvina a B. S. Johnsona. Robert Coover chválil jeho hravý, vtipný styl, když prohlásil, že Pavić „myslí, jakým způsobem sníme.“ Napsal více než dvě desítky románů, které byly přeloženy do sedmatřiceti jazyků. Pavić zastával názor, že čtenář se má rozhodnout sám, jak chce jeho romány číst. Proto mají nejrůznější podobu: například křížovky (Krajina malovaná čajem, 1988), klepsydry (Vnitřní strana větru, 1991) nebo slovníku (Chazarský slovník, 1984). Právě nejznámější autorovo dílo o zapomenutém národu Chazarů má strukturu slovníku o sto tisíci slovech a je možné ho číst po heslech, na přeskáčku i jako román. K románu Poslední láska v Cařihradu (1994) jsou přiloženy tarokové karty, které odpovídají kapitolám románu, a proto je pouze na čtenáři, jak se rozhodne rozehrát románový příběh. Některé Pavićovy knihy navíc existují ve dvou variantách, mužské a ženské. Hold zemím, kde jeho knihy vycházejí, složil Pavić románem-antologií Papírové divadlo (2007). Milorad Pavić se ve své autobiografii následujícím způsobem: „Spisovatelem jsem už dvě stě let. V dávném roce 1766 vydal v Budíně jeden Pavić svou sbírku básní a od té doby se považujeme za spisovatelskou rodinu.“
česká wikipedie