Milo Komínek

Milo Komínek se narodil 20. června 1926 v rodině hutního mistra ve Frýdku-Místku. Po absolvování základní školy se vyučil strojním zámečníkem a kinooperátorem. Prostřednictvím „Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby“ studoval dálkově filmovou kameru a filmovou režii. Od dětství ho přitahovalo letectví a jako žák Masarykovy letecké ligy (MLL) prošel od stavby modelů přes větroně až po pilotáž motorových letadel. Věnoval se také hudbě, gymnastice a varietnímu umění. V letech 1944-45 působil jako účastník ozbrojeného odboje proti nacismu. Od 1. října 1945 až do konce roku 1947 působil po intenzivním výcviku jako parašutista, pilot, akrobat. Jako vzdušný akrobat ČSR reprezentoval na 121 mezinárodních leteckých dnech v Evropě, Asii, Austrálii a Africe. Absolvoval 1 280 hodin pilotního řízení, 382 seskoků padákem. Jeho obdivuhodné výkony sledovalo na leteckých dnech více než pět milionů diváků. V roce 1946 založil v Praze koncesovanou firmu Československá letecká reklamní kancelář (po únoru 1948 byla komunisty zlikvidována). Roku 1947 podepsal Komínkův manažer smlouvu s americkou filmovou společností Metro Goldwyn-Mayer na natáčení dvou leteckých filmů, ve kterých měl Milo Komínek vytvořit hlavní postavy. Měl také vystoupit na 25 leteckých dnech v USA. Dne 18. prosince 1947 se vrátil do Prahy z turné po čtyřech světadílech.

Po únoru 1948, jehož byl v Praze bezprostředním očitým svědkem, mu ministerstvo vnitra zabavilo pilotní diplom a letadla Piper-Cub a Brücker-Jungmann 131, zakázalo mu přístup na veškerá letiště v ČSR a přikázalo denně se hlásit na stanici SNB. 21. března 1948 se proto rozhodl pro útěk v prostoru Mariánských Lázní. V blízkosti hranic byl zraněn (průstřel krajiny břišní), dva týdny se léčil v selské usedlosti, 4. dubna 1948 se i s nedoléčeným průstřelem břicha rozhodl pro opětovný útěk, ale fyzicky vyčerpán a vyzrazen byl zatčen a eskortován do okresní věznice v Mariánských Lázních, po výslechu eskortován do věznice Státní bezpečnosti v Bartolomějské ul. č. 4 v Praze. K výslechům byl odvážen na velitelství Zemského odboru bezpečnosti (ZOB) ve Washingtonově ulici (pověstná Pečkárna z dob Gestapa). 24. dubna 1948 byl eskortován do Krajské věznice Pankrác, 21. června 1948 byl však propuštěn na amnestii nově zvoleným prezidentem republiky Klementem Gottwaldem. Ještě týž den večer byl opět stíhán zatykačem, podařilo se mu však po upozornění přátel opustit Prahu. V červnu založil v Moravskoslezských Beskydech v Jablunkovském průsmyku odbojovou skupinu „Portáš“, v níž působil pod krycím jménem „Miko“. 6. srpna 1948 byl zrazen, v horách obklíčen, zraněn, zatčen a převezen do Krajské nemocnice v Ostravě. 6. října 1948 byl odsouzen v Ostravě Státním soudem na 20 let těžkého žaláře, pak byl eskortován do věznice Bory v Plzni. Vězněm komunistického režimu byl nepřetržitě 17 let. 26. května 1965 byl propuštěn (16 týdnů po vyhlášení amnestie).

V roce 1965 nastoupil po propuštění jako invalida do nemocnice ve Frýdku-Místku, kde se seznámil s ošetřující zdravotní sestrou Marií, s níž se 18. června 1966 se oženil. V tomtéž roce po devatenácti letech opět předváděl vzdušnou akrobacii na leteckém dnu v Szegzardu v Maďarsku. 25. června 1967 se manželům Komínkovým narodil syn Jiří. 4. dubna 1968 založil ve Frýdku-Místku organizaci bývalých politických vězňů K-231, zvolen jejím předsedou za Frýdek-Místek a místopředsedou krajské organizace. Založil také „Společnost pro lidská práva“ okresu Frýdek-Místek a byl rovněž zvolen jejím předsedou.

Dne 6. srpna 1968 odjíždí z ČSSR do Vídně a začíná tak jeho emigrantská anabáze. Již večer 22. srpna 1968 přednesl na demonstraci asi 30 tisíc rakouských studentů před velvyslanectvím SSSR projev proti vojenské okupaci Československa. Promluvil jménem politických vězňů z organizace K-231 a Společnosti pro lidská práva, napsal rovněž otevřený protestní dopis generálnímu tajemníkovi OSN U´Thantovi do New Yorku (text otištěn všemi hlavními deníky ve Vídni a Zürichu). Závěrem srpna odcestoval z bezpečnostních důvodů do Švýcarska, kde mu vláda nabídla politický azyl. Ve Švýcarsku vystupoval jako akrobat na leteckých dnech. Závěrem roku 1968 se rozhodl vycestovat do Kanady, 17. listopadu se usadil v Torontu. V lednu 1969 začal provozovat propagační firmu „Canadian Air Artistic Agency“. 25. června po získání vystěhovaleckého pasu za ním do Toronta přiletěla manželka s dvouletým synem Jiřím.

V lednu 1970 byl zvolen tajemníkem „Sdružení bývalých čs. politických vězňů v exilu“, ústředí zřídil v Torontu, kde začal tisknout exilový časopis „MUKL“. Dne 10. března zakoupil firmu „Our Voices, Publishing and Printing Co.“ a vydavatelství exilového týdeníku „Naše hlasy“ (založeného v květnu 1955) a pro dalších dvacet let se stal jeho vydavatelem a šéfredaktorem (první vydání „Našich hlasů“ redigovaných Milo Komínkem vyšlo 21. března 1970). V tomtéž roce založil produkci „Čs. rozhlasového programu“ pro radiostanici „CHIN“ FM a AM v Torontu. Začal ve vlastní tiskárně tisknout a vydávat české, slovenské a cizojazyčné knihy, brožury a časopisy. Dne 21. června předvedl nad jezerem Ontario u pobřeží Central Island v Torontu svou poslední akrobacii pod vrtulníkem Bell-Ranger snímanou filmem a přenášenou TV. Po těžké operaci se stal trvalým invalidou. Organizoval kulturní a národopisné programy v Kanadě a USA a organizoval demonstrace na obranu těchto zemí proti mezinárodnímu komunismu a proti komunistickému režimu v Československu. 1. prosince 1970 se manželům Komínkovým narodil druhý syn Petr.

Roku 1971 založil produkci pravidelného „Čs. TV programu“ na televizní stanici „Channel 10“ v Torontu. Napsal a vydal knihu „I pod oblohou peklo“ (vydavatelství „Our Voices Publishing Co.“ v Torontu. Založil filmovou produkci a jako scenárista, kameraman a režisér vytvořil celovečerní dokumentární film „Dva světy“. 3. května 1971 odsoudil Okresní soud ve Frýdku-Místku Milo Komínka nepodmíněně na dva a půl roku vězení a propadnutí majetku za nedovolený pobyt v zahraničí. V roce 1972 byl v holandském Naardenu zvolen generálním tajemníkem čs. exilové organizace „Naardenský výbor“ (za což ho 22. 6. 1978 zbavilo Ministerstvo vnitra v Praze občanství ČSR). 1. února 1973 získal živnostenské oprávnění k filmové produkci firmy „Film Production our Voices Co.“ a v roce 1974 byl zvolen viceprezidentem „Canadian Journalist Club“, sdružujícího přes 160 časopisů, novin, rozhlasových a televizních vysílání různých národností v Kanadě. Roku 1975 přijal kanadské státní občanství. Založil v Torontu firmu „Moravia Press Ltd.“ A o několik let později „Moravia Publishing Inc.“ Roku 1976 byl vyznamenán ministerským předsedou provincie Ontario Hon. Larry Grossmannem „Diplomem“ za žurnalistickou činnost a politicko-kulturní spolupráci mezi jinými národnostmi v Kanadě (Multikulturalism).

28. října 1980 nahrál ve studiu v Ohio (USA) a vydal LP gramodesku protikomunistických protestsongů „Šumaři pod pendrekem“ (účinkovala také manželka Marie i synové Jiří a Petr). V roce 1980 založil „Křesťanskou unii“ s ústředím v Torontu, sdružující exulanty roztroušené ve svobodném světě. V roce 1987 se stal vydavatelem a šéfredaktorem magazínu „Vězeň“, vycházejícího v Torontu, roku 1988 organizoval balonovou akci k vypouštění letáků proti komunistickému režimu ze SRN a Rakouska do ČSSR. V roce 1989 jako scenárista, kameraman a režisér vytvořil dokumentární videofilm „Svatá Anežka Česká“ při jejím svatořečení v chrámu sv. Petra v Římě.

V únoru 1990 po 22 letech poprvé přiletěl do ČSR. V Olomouci založil filiální redakci časopisu „Svědomí-Conscience“, kam zahrnul i časopisy „Naše hlasy“ a „Vězeň“. Zůstal i nadále vydavatelem a šéfredaktorem tohoto nezávislého kanadsko-českého měsíčníku. V červnu 1991 vydal v nakladatelství „Moravia Publishing Inc.“ přepracovanou knihu „I pod oblohou je peklo“, následovala další vydání. Filiální vydavatelství „Svědomí-Conscience“ přemístil z Olomouce do Frýdku-Místku, kde založil vydavatelství časopisů a knih „MIKO PRESS“. V květnu 1993 byl jmenován čestným občanem Pržna (obec v okres Frýdek-Místek). V listopadu 1996 kandidoval do Senátu České republiky za Vlasteneckou a republikánskou stranu (VRS) ve volebním obvodě č. 69 v okrese Frýdek-Místek.

Milo Komínek neúnavně vydával magazín “Svědomí/ Conscience“, kritizoval neschopnost současného státu jednoznačně odsoudit a potrestat nezákonnosti z dob komunistického Českslovenska, trestné činy KSČ, které byly podle zákona 198/93 Sb. prohlášeny za zločinné a zavrženíhodné. Milo Komínek se také ochotně účastnil besed se studenty, ve kterých líčil každodenní život v komunistickém státě a především v jeho vězeních.Vzpomínáme na spolupráci s ním během našich seminářů v cyklu “I mlčení je lež“, během stejnojmenné konference pro učitele, které se účastnil jako čestný host s páterem Huvarem. Někteří z nás se s Milem Komínkem a jeho paní setkali také u něj doma ve Frýdku-Místku, v jeho bytové redakci, a naslouchali se zatajeným dechem jeho dramatickým životním peripetiím. Naši přátelé a kamarádi také natáčeli vzpomínky Mila Komínka pro jeden díl dokumentu Svědectví o svobodě a příběh Útěky leteckého akrobata z cyklu V zajetí železné opony.