François Villon

François Villon (1429/1431 Paříž – 1463 či později) byl francouzský lyrický básník, tvůrce sociální „villonské balady“. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti. Verše psal pod pseudonymem Vaillant.

Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života. Vedl nevázaný bohémský život (dvakrát se štěstím a dopomocí vlivných přátel unikl trestu smrti), byl v podstatě předchůdcem prokletých básníků. Ačkoli studoval svobodná umění na univerzitě v Paříži, pohyboval se neustále na scestí rváče, zloděje, tuláka i dobrodruha podsvětí. Byl členem kriminální organizace 'Brotherhood Of The Coquille' a dokonce i své básně psal zlodějskou hantýrkou. V roce 1455 při pouliční hádce s milostným pozadím smrtelně zranil kněze, a proto musel uprchnout z Paříže. Ze soudních spisů je známo, že se zúčastnil krádeže v 'Collége de Navarre'. Navštívil dvůr vévodů z Orleánu v Blois a setkal se i s novým králem Ludvíkem XI. (1423–1483). Žil v bídě a byl znovu uvězněn pro krádež, poté odsouzen k oběšení za předchozí špatný život. Rozsudek byl nakonec změněn na 10 let vyhnanství z pařížského kraje. Od roku 1463 o něm nebyly žádné zprávy.

Jednotlivé odkazy jeho testamentů jsou vtipně věnovány nejen rodině a přátelům, ale hlavně nepřátelům. Obsahují básně burleskního a satirického obsahu a podávají obraz Villona-rozervance, který krutost a provokaci mísí s hlubokou náboženskou vírou (proslavil se zejména částí 'Ballade des dames du temps jadis' s refrémem 'Kdepak ty loňské sněhy jsou?' a výstižně pojmenovanou básní 'Ballad Of The Hanged' (=balada oběšenců)). Originální je jednoduchost, s jakou vyjadřuje své pocity, a realismus při líčení událostí. Jeho verše vycházejí zcela ze středověkých tradic, ale osobité meditace o smrti a upřímnost, s jakou líčí své vnitřní rozpory a pochybnosti, ho řadí mezi největší francouzské lyriky. Další dílo (8 balad, asi 200 veršů), se podařilo „rozluštit“ teprve v 50. letech 20. století.