Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům

Po víc než půldruhém století se českému čtenáři dostává do rukou kniha snažící se postihnout skutečnou podobu posledního velkého příslušníka dynastie, která vtiskla nesmazatelnou pečeť českým dějinám. Historiografie (a nejen česká) se v minulosti k němu chovala macešsky. Pokud se o něm vůbec zmiňovala, pak převážně z pohledu maďarských, německých, rakouských či českých dějin, vyznívajícího většinou negativně, nejednou zatíženého nacionalistickými předsudky. Teprve v poslední době se historikové odpoutávají od tradičního schématu a začínají dospívat k realističtějšímu pohledu na Zikmunda. Zikmund Lucemburský (1368-1437), mladší syn císaře Karla IV., král uherský, český a císař římsko-německý, patří nepochybně k nejvýznamnějším panovníkům vrcholného středověku. Takový Zikmundův obraz také vyvstává z knihy Wilhelma Bauma, třebaže autor nezastírá ani císařovy rozporuplné rysy a jeho vinu na upálení mistra Jana Husa. Doba před Zikmundem navršila olbřímí úkoly, jež musel řešit - ať už šlo o překonání schizmatu v církvi a církevní reformu nebo reformu říše, husitskou otázku či o neustálou nutnost čelit tureckému nebezpečí. Svým cítěním a myšlením byl sice ještě člověkem středověku (značnou část života se hlásil k myšlence křížových výprav, také husité byli pro něj kacíři, umění jednat s lidmi, pragmatismus a otevřenost pro nejrůznější novinky vědy a umění však už prozrazují císaře jako zástupce epochy renesance a humanismu. Byl to velmistr diplomatické hry, jenž svou velkou politiku rozehrával na šachovnici sahající od středoasijských chanátů po Anglii a od Skandinávie až po Itálii a jenž vlastně položil základy budoucí podunajské monarchii.