Pobřeží

Wilfrid má problém. Zemřel mu otec a on neví, kde by ho pohřbil. Hra Pobřeží se však nesnaží jen nalézt odpověď na tisíckrát pokládanou a do značné míry zevšednělou nerudovskou otázku. Jde v ní o víc. Jde o to, co byl otec vlastně zač, neboť Wifrid ho v životě neměl příležitost poznat. Jedná se také o to, kdo je samotný Wilfrid, protože ani v řešení tohoto problému nerudný a samotářský mladík zatím příliš nepokročil. Jde o to, kdo jsme my lidé, kam kráčíme, proč trpíme a proč souložíme zrovna v okamžiku, kdy naší bližní umírají v osamění. Na Wilfrida je toho trochu moc; nicméně nevzdá se, naloží si mrtvolu na záda a vydá se hledat. Je to těžké, protože slunce pálí a tělo začíná zavánět. V Pobřeží nenalezneme příliš mnoho psychologického realismu; postavy jsou spíše sochy vyjadřující jednotlivé ideje a děj se pohybuje v úrovních, které mají ke zkušenosti každodenního života daleko. Čtenář či divák, který nastaví ucho jednoduchým tezím a nechá se vtáhnout do prvoplánového děje, pozná, že život není zdaleka tak složitý, jak se nám někdo pokouší nakukat. Je až fatálně prostý a primitivní. Proč mu tedy nejsme schopni porozumět?