Zákon Devítky

Pro Sherlocka Holmese, ač milovníka hudby, nepředstavuje Tosca název slavné Pucciniho opery, ale jméno protivníka z případu vatikánských kamejí, jednoho z nemnoha, které se mu kdysi nepodařilo dovést k uspokojivému výsledku. Co však má lstivý italský kardinál společného se zdánlivě banálními událostmi v londýnských ulicích? Zkušený znalec tehdejších reálií i Watsonovy literární pozůstalosti Barrie Roberts nám po Smrti bankéře Crosbyho a Sklizni smrti znovu nabízí zasvěcený pohled na prostředí a dobové zvyklosti té „staré dobré Anglie“, v níž velký detektiv působil. Jeho ctitelé jsou již zvyklí na leccos, zvláště v řadě nově odhalených tragédií, rozumějme před širší veřejností a jinými autory. Některé jejich nápady byly vskutku bláznivé, jiné se původní dikci příliš nevzdalovaly.* K nim patří i ty Robertsovy. (Přesto nám již předestřel následky střetu s indiánskou hrdostí i poblouznění z exotiky dálné Indie.) Ať už se však Doylovi následovnici inspirovali jakkoli a čímkoli, vždy jsme se mohli spolehnout, že i ty sebefantastičtější výjevy či nervy drásající dramata mají své hluboce lidské zdůvodnění a závěrečné řešení. Co však na tomto jevišti často až shakespearovsky vzedmutých vášní pohledávají jacíci kramáři? Co je nám po jejich pečivu, rybách či železářství? A přesto právě za řadou neštěstí, postihujících tyto drobné obchodníky Holmes k nelíčenému překvapení svého oddaného přítele a kronikáře (i nás čtenářů) odhaluje dalekosáhlé spiknutí. Ukazuje se, že po nich kdosi vymáhá výpalné a neštítí se ani vraždy. Tehdy Holmes spojuje své síly s newyorkským policistou, obeznámeným s obyčeji tamnější italské komunity, aby společně rozpletli síť zločinných intrik tajemné Devítky. Tahle chobotnice je ještě mladá, ale staví Holmese proti nelítostné organizaci, známé později jako mafie.