Člověk a hvězdy v raném novověku

Během 17. století se zásadně proměnily představy o univerzu, kdy novověká věda nahradila malý geocentrický kosmos nepředstavitelně velkým vesmírem, zbaveným teleologie a hierarchie. Odhady vzdálenosti hvězd se zvětšily milionkrát, což mělo zásadní důsledky pro uvažování o postavení člověka. Člověk přestal být ústředním prvkem kosmu, místo něj se za takový prvek považoval Bůh, jehož atributy se odrážejí v uspořádání vesmíru. Racionální bytosti, včetně člověka, zůstávají privilegovanými stvořeními, schopnými rozpoznat stopy Stvořitele a vzdát mu hold. Novověký člověk tedy není ztracen v kosmu, ale vesmír je plný racionálního života, jehož nositelé se vzájemně pozorují dalekohledy. Vesmír není prázdnotou, ale představuje poznávací výzvu, která probouzí zvědavost a vede k rozšiřování vědeckého poznání. Poznávání vesmíru a realistické zhodnocení lidského postavení tak nebylo šokem, ale osvobozením od sebestředných předsudků a naivních pověr.