Daniel Špelda Knihy

Autor popisuje metodologické proměny vědeckého oboru, který se zabývá zkoumáním dějin vědy – historiografie vědy. Kniha načrtává dějiny historiografie vědy od počátečních podob zájmu o dějiny vědy v 17. století až po současnou profesionální historiografii vědy. Dále představuje základní metody, obvyklé přístupy a nejčastější témata, které se v historiografii vědy objevují. Pokouší se rovněž vysvětlit, proč byly některé metodické přístupy odmítnuty, a představit důvody, které vedly k přijetí nových metodologických zásad a principů. A konečně chce poukázat na to, že při zkoumání dějin vědy mohou úspěšně spolupracovat přírodovědné a humanitní obory.

Během 17. století se zásadně proměnily představy o univerzu, kdy novověká věda nahradila malý geocentrický kosmos nepředstavitelně velkým vesmírem, zbaveným teleologie a hierarchie. Odhady vzdálenosti hvězd se zvětšily milionkrát, což mělo zásadní důsledky pro uvažování o postavení člověka. Člověk přestal být ústředním prvkem kosmu, místo něj se za takový prvek považoval Bůh, jehož atributy se odrážejí v uspořádání vesmíru. Racionální bytosti, včetně člověka, zůstávají privilegovanými stvořeními, schopnými rozpoznat stopy Stvořitele a vzdát mu hold. Novověký člověk tedy není ztracen v kosmu, ale vesmír je plný racionálního života, jehož nositelé se vzájemně pozorují dalekohledy. Vesmír není prázdnotou, ale představuje poznávací výzvu, která probouzí zvědavost a vede k rozšiřování vědeckého poznání. Poznávání vesmíru a realistické zhodnocení lidského postavení tak nebylo šokem, ale osvobozením od sebestředných předsudků a naivních pověr.

Myšlenka pokroku poznání není samozřejmá a obvykle se předpokládá, že do filosofie a vědy přišla zvenčí, například prostřednictvím sekularizace eschatologie. V této knize je pokrok poznání chápán jako specifický typ epistemologie, který zdůrazňuje čas jako klíčový faktor při utváření vědění o přírodě. První část se zaměřuje na vztah mezi věděním a časem v renesanční filosofii a vědě, přičemž se ukazuje, že v této době neexistovalo preskriptivní pojetí pokroku, neboť víra v antropocentrickou teleologii zahrnovala možnost dosažení potřebného poznání. Druhá část popisuje, jak raně novověká filosofie a věda odmítly teleologické a vitalistické pojetí světa a nahradily ho představou nekonečného kontingentního univerza. Třetí část se věnuje základním prvkům epistemologie pokroku, jak je rozvíjeli F. Bacon, G. Galilei a R. Descartes, kteří věřili v budoucí završený pokrok poznání. Poslední část analyzuje genezi myšlenky nekonečného pokroku, která se v druhé polovině 17. století stala svým vlastním cílem, což je doloženo pracemi představitelů Royal Society a dobovými kontinentálními autory. Závěr naznačuje, jak se myšlenka pokroku na konci 17. století přenesla z přírodních věd na lidského ducha a celé lidstvo.

Kniha podává základní přehled o proměnách astronomie ve starověku od prvních pokusů o vysvětlení nebeských jevů až k rozvinuté matematické astronomii helénistické doby, která dokázala předpovídat polohy nebeských těles s udivující přesností. Práce se nesoustředí pouze na matematickou astronomii, ale věnuje se také kosmologickým koncepcím řecké filozofie a jejich důsledkům pro antropologii. Kromě toho objasňuje, jaké úkoly, funkce a metody byly astronomii v antice přisuzovány. Jen tak lze totiž pochopit, proč v té době nedošlo k takové události jako byla Koperníkova reforma astronomie.

Dějiny středověké astronomie od Daniela Špeldy jsou druhým dílem plánované trilogie o dějinách astronomických teorií od antiky po renezanci. Ve středověku se na rozdíl od antiky v mnoha ohledech výrazně proměnily role, cíle, účely i vlastní sebereflexe astronomických výzkumů, což na základě chronologického přehledu podává tato kniha. Čtenář se tak dozví detaily o patristické a raně středověké astronomii, astronomii v muslimském světa, raně, vrcholně i pozdně scholastické astronomii, včetně fundovaných základů kosmologické problematiky.

V knize Prubíř (1623) vede Galileo Galilei (1564–1642) rozhořčenou polemiku s jezuitským astronomem Oraziem Grassim, jehož dílo Váha filozofická a astronomická zde komentuje a vyvrací. Galileo se v Prubíři vášnivě pře s jezuitou, dobírá si ho a zesměšňuje ho – a přitom hájí mylnou teorii komet, protože komety prohlašuje za úkazy v atmosféře. I když Galileo v díle hájí chybné stanovisko, představuje Prubíř zajímavý dokument o vzniku novověké vědy. Hlavním tématem sporu sice byly komety, ale diskuse často vedla oba protagonisty k tomu, aby formulovali svoje názory na poznávání přírody. Prubíř se tedy kromě komet týká i dalších témat, jako je například metodologie vědeckého poznání, spolehlivost dalekohledů a lidských smyslů nebo rozsah lidského poznání přírody. Překlad Prubíře je doplněn dvěma studiemi, které přibližují filozofický a astronomický kontext vzniku díla.

Focusing on the epistemological roots of scientific progress, this volume presents a fresh interpretation of early modern science and philosophy. It argues that scientific progress served as a methodological tool to navigate nature's unpredictability, contrasting Renaissance natural philosophy with a new knowledge regime that emphasized time in empirical research. Highlighting the contributions of Bernard de Fontenelle and his contemporaries, the book addresses gaps in scholarship regarding the early philosophers' understanding of progress, enriching the discourse on the era's intellectual landscape.