Ptala se mne na štěstí

Kniha s otevřeným koncem Kdybych měl rozhodnout, jestli je autor této knihy básník nebo prozaik, hlasoval bych pro básníka. I když se mi takzvané básně v próze příčí jako všechno, co není ani ryba, ani rak. Takže je to kniha povídek? Jistě, ale povídek podšitých poezií, podšitých schválně nedbale, aby poezie – nepřekonatelná čarodějka – se protlačila na povrch mezi povolujícími stehy. Přiznávám se, že autora neznám, a tak ani nemůžu tvrdit, že do českého literárního světa teprve touto knihou vstupuje talent, jakých máme méně než nic. Tak to má být: autor i čtenář jsou okouzleni příběhem i jazykem, přičemž je vše potřebné ke kouzlení na své místě nejen včas, ale na vteřinu přesně. Vyžaduje-li příběh archaická slova, jsou okamžitě pohotově, stejně jako slova z nelidovější mluvy nesmlouvavě vstupují do děje tam, kde by zrádný ohled na jemnocit zbořil stavbu. Každá povídka je mistrovská svým způsobem – jedna připomene Franze Kafku (Zřekl jsem se svého stavu), jiná Hrabala nebo Haška – ale to jen z nepovinné redaktorské povinnosti uvádím vzdálený rodokmen, neboť autor nic a nikoho nenapodobuje. Čtenář jen může litovat, že se nedozví, jak to dopadne s elektrikářem a rockerem Hruškou, dyzajnérkou Evelínou a jejím čtyřletým cvrčkem ze závěrečné povídky. Přibude v Trutnově jedna spokojená rodina? Nepřibude? Co víc si spisovatel může přát, než že jím ze tmy vykřesané postavy žijí i za poslední stránkou? Karel Sýs