Ghúl

Ghúl je knížka co strašně mate tělem, vším na první dobrou připomíná béčkový horor s dětskými hrdiny, tuctovou variaci na To nebo Temné léto, jenže ve skutečnosti je to poklad a jeden z nejlepších hororů, co se vám letos dostane do ruky. Upřímně, nic objevného v příběhu nečekejte, všechno to jsou typické žánrové kulisy - příšera, parta kámošů, dospělí hajzlové, léto, zdánlivě věčné přátelství, první holka atd. Brian Keene to ale všechno tak skvěle provázal a nacpal emocemi až máte při čtení pocit, že je vám zase dvanáct a se strachem čekáte, zda rodiče přijdou na váš nejnovější průser. Uvnitř je Ghúl vlastně strašně melancholický, po prvních jatkách na hřbitově, kdy monstrum rozseká páreček teenagerů, co si to rozdává na místě jeho odpočinku, se na povrch začnou drát mnohem větší problémy v životech mladíků, než oživlá nemrtvá stvůra a oni si postupně uvědomují konec bezstarostných let. Ty největší zrůdy totiž mají v rodinách a jejich dva největší vzory zemřou hned zkraje knihy. S tím, co se často děje za zavřenými dveřmi, s traumaty, zneužíváním a podobnými sračkami pracuje Keene s citem, moment, kdy se se svými trablemi jeden kámoš svěřuje druhému patří k nejsilnějším okamžikům, co kniha nabízí. Tyhle fakt mrazivé chvíle zvládá i odlehčit, sype odkazy na popkulturní fenomény osmdesátek, kluci jsou fandové komiksů a metalové hudby a Keene je správně sprostej, ostatně asi jako každej ve dvanácti. Ale nezapomeňte, že po těhle chvílích vždycky přijde nějaká rána.