Americké detektivky nepatří zrovna k mým oblíbeným. A ty "gardnerovky" s neobyčejným advokátem Perry Masonem mi připadají hodně překombinované. Ale tak tuto knihu jsem dostala pod stromeček a když to nebyly všechny jeho detektivní romány, tak se to dalo. Něco mi připadalo i vtipné. Třeba konstatování, že tohle je jeden z těch případů, kdy proti vám svědčí snad i výlevka v kuchyni. Nebo: "Někdo mu nakukal, že má působit na lidi svou osobností. Jenomže on zrovna ten druh osobnosti, která je k tomu potřeba, nemá. Je to jako kdyby se krejčovská figurína pokoušela o striptýz." Apod.
A***@s***.cz Hodnocení & Recenze
- 13 hodnocení
- 13 recenzí
Tak není to špatná humoristická knížka, i když znám i lepší. Čte se to trošku jako Halina Pawlowská. Každopádně oddechovka a nic než oddechovka. Do autobusu, na dovolenou, k lékaři, apod. Říkala jsem si, že kdybych měla uklízet v nějaké rodině, tak bych si možná (spíš pravděpodobně) rovněž nedokázala poradit s neznámým typem pračky, s myčkou na nádobí, vysavačem na vodu, atd. Jenomže ona ta Božka byla navíc velká vyžírka, takový jak se říká "vyčuranec", a to já nejsem. Těžko říct, který z těch 49ti krátkých příběhů se mi líbil nejvíc. Ale snad o džungarských křečících, jorkširácích Kikince a Benečkovi, nebo o společenské koze.
Tuto knihu jsem dostala od přítele, že jsem narozena ve znamení ryb. Je myslím z řevnické knihobudky. Není to špatné, jako oddechovka nebo na dovolenou ideální, ale nic světoborného. Trochu se to čte jak knížky Stanislava Rudolfa. Ale toho mám raději. Autor moc nikoho nerozebírá, ale tak čtivé to je, ne že ne, po Pěti kanadských novelách přímo senzace a myšlenkový odpočinek.
Knížka, kterou bych rozhodně nedoporučila čtenářům, kteří nejsou knihomolové. První dvě novely jsou pěkně napsané. Gabrielle Royová byla sama učitelkou, tak píše o učitelování v odlehlých oblastech Kanady čtivě. Novela "Poslední přístav" zas připomene svým stylem Hemingwayova "Starce a moře". Ovšem ta "Inkubace" Gérarda Bessetteho, to je tedy "síla". Já to přečetla, ale nevím, komu je tohle určené! A že to dostalo dokonce dvě literární ceny?! Vždyť je to "umění pro umění"! Ne že ne!! "Rukopisy Pavlíny Archandělské" Marie-Claire Blaisové jsou chmurnou novelou o dívence z chudých poměrů, o jejím bezútěšném dětství, klášterní škole, tuberkulóze, umírání, místy je to dost těžce srozumitelné, ale po té předchozí novele se to dá. No a "Ethel a terorista" spisovatele Jasmina je takové nic moc říkající cosi, ale já třeba nevěděla, jak to bylo ve francouzské Kanadě divoké. Jak se snažili na rozlehlém anglicky mluvícím kontinentu přežít i za cenu teroristických útoků. Nevím tedy, jak to tam vypadá právě teď, ale zprávy o této části světa žádné překvapující události nepřinášejí. Novela je z r. 1964. Každopádně i když mě příliš nezaujal ani terorista Pavel, ani židovečka Ethel, jejíž veškeré příbuzenstvo zahynulo v době druhé světové války, číst se to dalo. Občas. :-) Za mě mohlo jít docela klidně o Dvě kanadské novely, aby si tuto knihu člověk zatoužil postavit na poličku do své knihovničky.
Kniha se velice dobře četla. První část se mi líbila o trochu víc, ale celkově dávám 4 bodíky. Nejprve jsem se domnívala, že to nebude nic pro mě, ale autor je skutečně mistrem pera. Pokahontas si nelze nezamilovat. Proto mi bylo líto, že zemřela tak mladá, v pouhých 21 letech. Ale nebylo to jen o lásce indiánské dívky z Virginie a anglického kolonisty Johna Smithe. Čtenář se dostane do Anglie, kde vládnul král Jakub I., seznámi se se životem u dvora, pozná Londýn včetně jeho krčem s bohémskými umělci, dozví se ledacos, co nevěděl. Doporučuji ke čtení všem, kdo mají rádi historii.
V knize se "soudruhuje", ale to jinak nejde. Je to kniha z doby socialismu. Jen mě trochu překvapilo, že už v šedesátých letech 20. stol. byl člověk na prahu čtyřicítky šedovlasý málem že stařec! Na začátku 20. stol. bych to pochopila. Ano, jsou to takové psychologické sondy do duší lidí různého věku i povolání, zdařilé psychologické sondy, ale technické popisování stavby mostu a problémů s tím spojených svědčí o tom, že spisovatelka musela nahlédnout i do této problematiky, protože přece nebyla stavební inženýrkou! Přitom jak kdyby tyto části románu psal nějaký odborník. Na druhou stranu i hudební záležitosti jsou popisovány velice znale, což mohu jako muzikoložka potvrdit. Takováto poctivost je mi sympatická. Že nejde jen po ději, láska, nevěra, štěstí atd., neklouže po povrchu, ale zasahuje i do hloubky různých oborů lékařskou vědu nevyjímaje.
Halina Pawlowská je velice vtipná žena a mám ji ráda. Nicméně tato knížka asi nepatří k tomu nejlepšímu, co Halina napsala. Nevím, proč si známé osobnosti myslí, že neustále musejí něco vydávat. Snad aby se na ně nepozapomnělo. Něco tam pochopitelně dobrého bylo, ale že bych se po celou dobu četby smála jak blázen, to tedy ne! Něco mě i nudilo. Ale hned ta první povídka nebo fejetonek, podle jehož názvu je nazvaná celá knížka, je dobrý. A vtipný! (O přestoupení slovenských hranic v Krkonoších.) A druhá povídka "Z podhledu" o tom, jak nemohla chodit a nejel výtah, ta je rovněž výborně napsaná. Nebo povídka o pobytu v Rakousku, která končí větou: "Můj syn má Rakousko rád proto, že v něm mají finskou saunu a americký javorový sirup". Ale ty propletené vztahy jejích kamarádek k mužům, to mě třeba velmi nudilo. Nebo ta všelijaká "nemanželská pnutí". No ale tak za jeden den se těch 153 stránek zvládnout dá a něco si tam jistě každý pro sebe vtipného najde. Akorát podle mě není nutné vydávat téměř každý rok jednu knihu. Někdy méně znamená více.
Překvapilo mě, jak se knížka dobře četla. Netušila jsem, že mě příběh chlapce Toma až tak zaujme. Nakonec jsem knížku nemohla odložit, dokud jsem ji celou nepřečetla. Konec je otevřený. To ale nevadí. Každý si může domyslet, co by tam rád měl. Jsou tam i "moudra". Třeba co udělá s člověkem pár let školy rozdílu a pár přečtených knížek. Že to pak místy vypadá, jako by se člověk pokoušel dorozumět s delfínem nebo s mimozemšťanem. Tak jde ten rozhovor ztuha. Nebo se mi líbily postřehy, týkající se vojny. Že nakonec všichni na tu vojnu vzpomínají víceméně v dobrém a neexistuje člověk, ať už takový nebo makový, aby na vojně nenavázal nová přátelství. Málokdo že by rovněž mohl přísahat, že se na vojně nenaučil alespoň něco, co by mu pak bylo k něčemu dobré. Myslím si to též. A svým způsobem mě i trochu mrzí, že syn - jedináček vojnou už neprošel. Říkám si, že by by byl snad jiný.
No, kniha je poplatna době, kdy vznikla. Chce ukázat postavení žen na konci 19. a na začátku 20. století, přetrvávající maloměšťáctví, zhýralý Marcel je jednoznačně záporná postava, Růžena je obětí doby, Jarmila je novým světlem na konci tunelu, ... Četlo se to dobře, ale mé pocity při četbě byly rozporuplné. Dnes se už takto nepíše. Místy jsem měla pocit, že čtu sociální román, končící až socialisticky (závěr: "Nové hlasy jsou silnější, ... hesla doby rozmetávají bez milosti všecky selanky"), pasáže, kde líčí vztah Marcela a Růženy mi zas evokovaly místy až červenou knihovnu. No je to už prostě takové vyčichlé. Vyčpělé. Ale za to paní Malířová nemůže. Tato levicově zaměřená česká novinářka a spisovatelka, starší sestra herečky Růženy Naskové a manželka Ivana Olbrachta bojovala za práva žen, a to se pochopitelně muselo obrazit v jejím díle. Není nezajímavé si tento románek o problémech drobné buržoazie přelomu století přečíst, už z historického hlediska.
Tato knížka (dívčí román) se čte v mladém věku. Já už tedy mladého věku zdaleka nejsem. Ale zajímalo mě, jak píše, tedy psala, spisovatelka, která byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu a na cenu Astrid Lindgrenové. Tak jsem si knížku vzala z knihobudky v Odoleně Vodě. No, velice dobře psala. Jen co je pravda! Knížka mě bavila, i když nejsem teenager. Dvoudílný televizní film s hudbou Vašo Patejdla jsem rovněž neviděla. Ale alespoň jsem nebyla ovlivněna filmovým zpracováním. Olga Polomcová je čtrnáctiletá školačka z Bratislavy, která ke konci knihy oslaví své patnácté narozeniny. Kolikrát jsem si při čtení vzpomněla na svá dětská léta! (Mimochodem jsem rovněž narozena v březnu jako Olinka.) Zavzpomínala jsem i na svou babičku, byť nebyla nábožensky založená jako ta Olinčina. (Tak na Slovensku je stále religiozita vyšší než u nás.) Knížka není žádná komedie. Řeší i závažné společenské problémy. Ale je vtipně napsána jazykem mladé dívčiny, nad nímž jsem se kolikrát musela chápavě pousmát. Třeba: "V pokojíku seděla zamčená bábina, aby nevyletěla z kůže, že neoplachujem vidličky v desíti vodách." Myslím, že to nebyla pro mě ztráta času. Byl to relax. Nemusela jsem přemýšlet, "co tím chtěl básník říci". Někdy je potřeba pročistit si hlavu něčím takovým ne příliš náročným. Ale právě proto, že je to tak dobře a trefně napsáno, se to dá přečíst i v pozdějším (hodně pozdějším!) věku.