Akinari Ueda

Vlastním jménem Ueda Sendžiró, autor prozaických žánrů jomihon, ukijozóši, básník formy tanka, kokugakuša. Používal též pseudonymy Mučó, Wajakutaró, Uzurai a Senšikindžin.

Narodil se jako nemanželské dítě, jeho otcem byl údajně samuraj. V dětství byl adoptován do obchodnické rodiny Ueda coby dědic jména a pokračovatel rodu. Po těžké nemoci částečně ochrnul na obou rukou. Neradostný osud jej poznamenal, věřil v nadpřirozeno, magii a vůli božstev. Od mládí se věnoval psaní básní a četl knížky gesaku stejně jako japonské i čínské klasiky. Měl hluboký zájem o „národní vědu“ kokugaku, kterou studoval u význačného učence Kató Umakiho a v níž dosáhl významného postavení.

Prózu, která jej proslavila nejvíce, začal psát až ve 30 letech, velice jej přitahovaly strašidelné příběhy a vyprávění o nadpřirozených jevech. Jeho mistrovským dílem se stalo Vyprávění za měsíce a deště, inspirované čínskými motivy. Knihu dopsal v roce 1768, ale vydána byla až roku 1776. Sbírka devíti romantických, strašidelných příběhů je psána vybroušeným slohem, částečně i s použitím mluveného jazyka. Ovlivnila řadu pozdějších autorů. Povídky jsou plné nadpřirozených jevů, protagonisté se například setkávají s duchy historických osobností, v některých příbězích dochází k převtělování lidí v tvory z živočišné říše a naopak.

Druhou Uedovu sbírku povídek „Harusame monogatari“ (1809, Vyprávění za jarního deště) tvoří rovněž devět příběhů, ale ve srovnání s předchozí sbírkou obsahuje mnohem méně nadpřirozených prvků.

Ve 37 letech přišel Ueda při požáru o domov a začal studovat medicínu, později si v Ósace otevřel lékařskou praxi a získal reputaci výborného lékaře. Třebaže ke konci života částečně oslepl, věnoval se vědeckému studiu fonologie, staré klasické literatury, čajovému obřadu a poezii.