Alfred North Whitehead

Alfred North Whitehead, OM FRS (15. únor 1861, Ramsgate, Kent, Velká Británie – 30. prosinec 1947, Cambridge, Massachusetts, USA) byl filosof, fyzik a matematik, který se zabýval logikou, matematikou, filosofií vědy a metafyzikou. Teprve v druhé polovině 20. století začal být uznáván jako jeden z nejvýznamnějších anglo-amerických filosofů.

Whitehead se narodil v Ramsgate v hrabství Kent v rodině anglikánského duchovního. Vystudoval na Trinity College v Camdridgi, kde po ukončení studií sám působil jako profesor matematiky. V letech 1911–1924 vyučoval aplikovanou matematiku a fyziku v Londýně a poté se na dalších 12 let stal profesorem filosofie na Harvardu. Od roku 1924 žil trvale v USA a plně se věnoval filosofii.

Whiteheadův myšlenkový vývoj bývá rozdělován do tří období. V prvním (do první světové války) se věnoval především matematice. Vedle "Pojednání o obecné algebře" (1890) napsal se svým bývalým studentem Bertrandem Russellem slavné a epochální Principia Mathematica (1910, na jejich druhém vydání (1925) se však už nepodílel.

V druhém, londýnském období se Whitehead zabýval především fyzikou a filosofií vědy v dialogu s Einsteinovou teorií relativity a kvantovou teorií. Zároveň se věnoval také filosofii výchovy a napsal "Cíle výchovy" (1919). Kritizoval zejména mechanistické pojetí vzdělávání jako nabývání vědomostí. Mezi jeho nejvýznamnější filosofická díla patří Věda a moderní svět (1925).

Jeho nejznámější dílo, Proces a realita (1929), již spadá do třetího období, kdy Whitehead usiloval o syntézu vědeckého, etického a estetického pohledu na svět. Jedním z hlavních pojmů této procesuální filosofie, kterou označoval jako „spekulativní“, je událost. Tvrdí, že celý vesmír je tvořen předivem událostí, jež neustále vznikají a zanikají. Událost je jakési dynamické kvantum časoprostoru. Whiteheadovo kumulativní pojetí vesmíru zpětně ovlivnilo některé zakladatele kvantové mechaniky, např. Nielse Bohra.

Po emeritování roku 1937 Whitehead pokračoval v pravidelných neformálních seminářích pro studenty, které se konaly u něho doma. Sbírka jeho výroků, zaznamenaných při těchto setkáních, vyšla roku 1954 pod názvem "Dialogy". Po celý život se Whitehead věnoval také filosofii náboženství. Až do první světové války se sám pokládal spíše za agnostika, pak – i pod vlivem své irské ženy – inklinoval spíše ke katolictví, nebyl však církevně organizován.

Whiteheadovo originální myšlení se těžko prosazovalo, nakonec však mělo značný vliv na filosofii vědy, výchovy i náboženství. Jeho důraz na pohyblivou a „živou“ povahu skutečnosti, inspirovaný Henri Bergsonem, vedl ke změně pohledu na společnost i Vesmír. Jeho pedagogické myšlenky zůstávají stále aktuální a jeho „procesuální teologie“ ovlivnila řadu myslitelů ve světě, z Čechů zejména Ladislava Hejdánka.