Zdeňka Psůtková

spisovatelka, pěvkyně, překladatelka z ruštiny, angličtiny a němčiny Ve 2. polovině 50. let užívala i příjmení Horníková, některé práce podepisuje pseudonymem Zdeňka Holarová. Maturovala 1947 na Státním ženském ústavu učitelském v Plzni a téhož roku složila doplňující maturitní zkoušku na reálném gymnáziu v Klatovech. 1952 ukončila studium češtiny a ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; 1953 získala titul PhDr. Od začátku 50. let se také soukromě věnovala studiu zpěvu a působila jako koncertní pěvkyně. 1951-53 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Naše vojsko. 1957-59 byla tajemnicí Kruhu překladatelů při Svazu československých spisovatelů. 1968-71 působila jako redaktorka literární redakce v Československém rozhlasu Praha. Většinu života se věnovala literární a překladatelské činnosti ve svobodném povolání. Časopisecky publikovala od poloviny 50. let překlady a reportáže, od 60. let psala recenze a články do časopisu Kultura 64, překlady i vlastní povídkovou tvorbu otiskovala např. v periodikách Kmen, Lidová demokracie, Literární měsíčník, Naše rodina, Tvorba, Vlasta. Od konce 60. let spolupracovala s Československým rozhlasem jako autorka pořadů a pásem o literárních a hudebních osobnostech i jako autorka původních rozhlasových her (série Klaviatury, hra Až skončí válka, 1990, třídílný seriál o A. Dvořákovi Příběh starého sboristy, Příběh námořního kapitána, Příběh vdovy po varhaníkovi, 1991, hry Poslední večeře, 1994, Noc v Čechách, 1996, Jeden den Zdeňky H., 1996, Trnová koruna, 1997). Pro Československou televizi napsala scénáře inscenací Všechny krásy života (1989) a Růže z Bertramky (1991). Vlastní tvorbě se začala věnovat počátkem 80. let. Na pomezí odborné literatury a beletrie jsou vzpomínky na ruské spisovatele Jak jsou v mé paměti (1983) a soubor esejů o ruské literatuře Zamžené portréty (1989). Střípky ze života klasiků světové literatury a hudby obsahuje prozaická sbírka povídek Obrázek na slonové kosti (1984), hudební téma má i novela Růže z Bertramky (1988). Životní příběh objevitele inzulinu zpracovala v povídce Elixír života (1989), později v životopisném románu Doktor Inzulín (1999), o životním selhání a zklamání současných lidí vypovídá povídkový soubor Zahrada U modrých kamenů (1986). Pro děti převyprávěla klasické chodské pohádky (Vo kouzelnících, 1971, Pták Štěstí, 1976, Dvě chodský pohádky, 1983), do rodného kraje zasadila i vlastní prózy pro děti a mládež (Prázdniny s Bárou, 1985, Bára, 1997). Napsala řadu předmluv, doslovů a medailonů k vlastním i cizím překladům, mnoho výborů rovněž připravila editorsky. Těžiště její překladatelské práce spočívá v přetlumočení lyricko-romantických a přírodních próz ruských a sovětských autorů. Překlady z ruštiny, angličtiny, němčiny a francouzštiny spolupracuje s filmovým (asi 300 filmů) a televizním dabingem (z angličtiny např. Hamlet, Jindřich V., Richard III., Zimní pohádka W. Shakespeara, seriál Dotek anděla). V 90. letech anonymně překládala texty k dětským knížkám s obrázky W. Disneye. V 70. a 80. letech propůjčila své jméno kolegům Miroslavu Drozdovi, Jiřímu Honzíkovi a Jindřichovi Pokornému.