Rainer Maria Rilke Knihy

Rilkovo vrcholné dílo Elegie z Duina začalo vznikat počátkem roku 1912. Autor se tehdy na pozvání Marie Thurn-Taxisové uchýlil na zámek Duino nedaleko Terstu. Zde se začaly rodit básně, jejichž vznik autor vnímal doslova jako božské vnuknutí. Elegie dokončil až v roce 1922 ve Švýcarsku, stranou civilizace, ve čtverhranné věži prastarého zámku Muzot; zde se dostavil stejný stav tvůrčí koncentrace jako tehdy na Duinu. Při psaní Elegií si Rilke vytkl snad ten vůbec nevyšší možný cíl: v oněch deseti elegicko-hymnických zpěvech se snažil pojmout celý kosmos lidské existence, se všemi jeho protiklady a kontrasty, celé universum lidského bytí, v němž život a smrt tvoří nedělitelnou jednotu. V rychlém tempu několika měsíců, prakticky paralelně s Elegiemi, napsal Rilke také své Sonety Orfeovi. Oba cykly vycházejí ze společné myšlenkové linie a vzájemně se doplňují: jestliže Elegie z Duina v sobě snoubí světlé i zcela temné složky lidské existence, pak Sonety Orfeovi tvoří jejich projasněný pozitivní protějšek. Tradičně jsou Elegie a Sonety vnímány jako nerozlučný pár, bývají tak často publikovány, sám autor v jednom ze svých dopisů uvádí, že pocházejí takzvaně „z jednoho vrhu“. V českém překladu však společně – navíc přeloženy jedním překladatelem – vycházejí poprvé. Zobrazit méně

Básnická skladba německého básníka z roku 1923 je publikována v dosud nezveřejněném překladu Jiřího Gruši. Skladbu tvoří deset elegií, plných složité symboliky a bohaté metaforiky. V básních pak Rilke opět zpracovává svá celoživotní témata - je zde obsažena láska, dětství a smrt, vztah rostlin, zvířat a věcí k lidskému vědomí, radost i omezenost pozemské existence. Elegie psal Rilke téměř deset let a dnes jsou pokládány za jedno z nejhodnotnějších děl jeho zralého tvůrčího období.

Rilkeho překlady nebyly nikdy souborně publikovány a nebyly součástí ani Sebraných spisů Vladimíra Holana, vycházejících v nakladatelství Odeon v letech 1964–1988. Konkrétně svazek 11 obsáhne sbírky Růže (1937), Okna (1937), Slavení (1937), Sad (1939), rozsáhlý soubor s názvem Několik dopisů (1940) a dále básně roztroušené po časopisech a z rukopisů. Součástí svazku je i ediční komentář a literárněhistorická studie o způsobu Holanova překládání Rilkeho z němčiny a z francouzštiny.

Neboť hvězd skákalo nespočet / Denn es sprangen Sterne ungezählt: Lyrika 1922–1926. Svazek I. První díl trojsvazkového výboru z díla pražského rodáka a klasika moderní poezie 20. století přináší básně z autorovy pozůstalosti. Jedná se o texty pocházející z jeho zralého období, které sám básník nezařadil do žádné sbírky, a byly publikovány pouze časopisecky, případně v antologiích. Z těchto básní, jež plně reprezentují bohatou tematickou a výrazovou paletu jeho pozdní tvorby, bylo doposud do češtiny přeloženo jen nemnoho a tuto citelnou mezeru se pokouší zacelit tento svazek. Zrcadlové dvojjazyčné vydání má umožnit českému čtenáři poznat zvláštnosti autorské poetiky, jak v originále, tak v překladu, a tím plněji uchopit komplexní celek významného lyrického díla. Překlad Miloš Kučera a doslov Viera Glosiková.

Baladická rapsodie v miniatuře. V překladu herce Radovana Lukavského a s doslovem Václava Renče.

Sonety Orfeovi jsou vedle Elegií z Duina jedním z vrcholných děl německy píšícího básníka a pražského rodáka R. M. Rilka. Za vznikem stojí dva podněty: smrt devatenáctileté tanečnice Wery Ouckamy Knoopové a perokresba italského renesančního malíře. Orfeus je ústřední postavou díla a jeho motivickou páteří, ale antická látka poskytla myšlenkový odraz k vyššímu plánu: Rilkovi jde o vyrovnání se s fenoménem smrti a lidské konečnosti. Přijímá ji do rodiny nejvyšších hodnot a ukazuje, že kromě truchlivé má i svou světlou tvář. V Sonetech mají mrtví jisté privilegium, neboť jsou rozptýleni v nejzákladnějším živlu – Zemi. Takto nablízku jejím prapůvodním silám jsou obdařeni schopností vnímat tóny živým neslyšitelné. V pochybnostech o schopnosti jazyka vyjádřit myšlení v úplnosti zde Rilke dovršuje abstraktní konstrukci a buduje do sebe zapouzdřený svět symbolů.

Básnická skladba německého básníka z roku 1923. Tvoří ji deset elegií, plných složité symboliky a bohaté metaforiky. V básních pak Rilke opět zpracovává svá celoživotní témata - je zde obsažena láska, dětství a smrt, vztah rostlin, zvířat a věcí k lidskému vědomí, radost i omezenost pozemské existence. Elegie psal Rilke téměř deset let a dnes jsou pokládány za jedno z nejhodnotnějších děl jeho zralého tvůrčího období.

Sbírka veršů německého básníka, pražského rodáka, básníka po určitou dobu odmítaného pro „filosofický idealismus“ a pro náboženskou symboliku. Zahrnuje verše s náměty přírodními, milostnými, verše odrážející úzkost,stesk,osamělost, verše nesené tichými vzpomínkami a meditacemi, verše evokující biblické příběhy a cirkevní tradici, verše adorační.