Tato autorka se ve své tvorbě noří do hlubin lidských vztahů a společenských tabu. Její próza, vyznačující se pronikavým vhledem a vytříbeným jazykem, zkoumá témata lásky, ztráty a hledání identity. S odvahou se věnuje i společensky citlivým tématům, jako je například ženská homosexualita, a přináší tak do české literatury nový rozměr.
Dospívání v normalizaci a pozdní lesbický coming out. Už samotným názvem svého prozaického debutu Daleko od stromu (1984) signalizuje Zuzana Brabcová (1959–2015) téma generačního odcizení a názorové distance mladých od politických ideálů svých otců i dědů. Motivem jablka (poznání, sváru, padajícího) ostatně otevírá i svou skutečnou a dosud nepublikovanou prvotinu Ovčí brána (1980), jež vychází nyní v České knižnici v úplnosti vůbec poprvé. Románem Rok perel (2000), v němž zralou ženu dovedou její touhy, závislosti a posedlosti až do psychiatrické léčebny, podnítila autorka na prahu milénia diskuse o problematice (sexuální) sebeidentifikace.
Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost, od lyrických poloh až po vulgárnost, obnažujících motivy osamění a ztracenosti ve světě, který přestal dávat smysl. Záznamy každodennosti se tu posouvají k obecným, symbolickým, výpovědím. Nefilozofují, ale šokují obnažováním grotesknosti — jako by přítomnost generovala už jen černý humor, bizarnosti, nadutost a prázdnotu. Poutník provedl inspekci světa a nemá se kam uchýlit. Ráj srdce, vlastního nitra, už není. Voliéry jsou černou perlou.
Vnitřní drama nové prózy Zuzany Brabcové Stropy se odehrává v psychiatrické léčebně; „detox“ se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých otázek i odpovědí na životní traumata, do nichž vstupuje vnější svět jako znepokojivý nebo utišující element. Od zdí a stropů, jakoby se otvírajících do jiného neznámého prostoru, se také odvíjí autorčino silné téma, jímž je „zkoumání“ našeho odhodlání či neschopnosti vyjít ze sebe sama a (levinasovsky řečeno) uznat převahu druhého; stejnou závažnost má i kritický pohled na společností vyžadovanou schopnost jedince obstát v nejednoznačném dialogu s mnohotvárností světa.
V místy až fantaskním vyprávění se stírá rozdíl mezi takzvaně skutečným a snovým světem, mezi vnitřním prožíváním postav a jejich zdánlivě objektivním obrazem. Sled mnohdy sarkastických scén, v nichž se otevírají bolestná zákoutí lidské touhy po svobodě, znova a znova omezované, lámané, limitované (viz název Stropy), je jakýmsi imaginativním průzkumem lidských možností i „nemožností“.
Když v roce 2000 vyšel poprvé Rok perel, stala se z něj událost. Že třetí knihu Zuzany Brabcové provázely příznivé recenze, na to byla zvyklá již od své prvotiny. Ale Rok perel, to byl náhle zcela jiný případ. Nádech senzace, spojený s románovým lesbickým coming outem, vyvolal zvědavost i těch médií a čtenářů, kteří by jinak o autorku asi nezavadili.
Lesbický vztah dodává románu dráždivý prvek čehosi, co v české literatuře do té doby nebylo přítomno, či přinejmenším ne tak otevřeně. Krom toho v něm jde o (medializovaný) příběh samotné autorky, která prošla podobnou zkušeností jako její hrdinka. Když Lucie potká mladou vyzývavou Magdu, její dosavadní život se hroutí v míře, jakou si předtím nedokázala představit a jež má paralelu v tak velkých postavách světové literatury, jakými byli Mannův profesor Unrat či Nabokovův Humbert Humbert.
Coming out přitom není úlevou – po euforických okamžicích přichází kocovina a změna sexuální orientace sice zůstává daností, ale zároveň také novým břemenem ve vztahu k většině lidí, s nimiž byl spojen dosavadní Luciin život. Brabcová příběh staví téměř jako thriller s tajemstvím: postupně získává obrysy a tempo a graduje do dramatického finále…
Zlodějina není jednoduché čtení. Prolíná se v ní současnost s minulostí, fantazie se skutečností. Eman Podoba, který nás vede celým příběhem, na sebe váže další postavy, u nichž autorka bez sentimentu vykresluje jedinečnost lidských životů. Stěžejním okamžikem je 17. listopad 1989, kdy Eman schytá na Národní třídě při demonstraci ránu do hlavy pendrekem a skončí s trvalým poškozením mozku v psychiatrické léčebně. Ačkoli se zde proplétají dva skutečné lidské osudy – zmíněného pacienta Emana a prodavačky Hany Matějů, která jednoho dne uvízne v zaseknutém výtahu – je Zlodějina jedno velké podobenství. A právě to z ní dělá prvotřídní román.
Když vyšla novela Daleko od stromu poprvé v exilovém nakladatelství Index v roce 1986, získala za ni Zuzana Brabcová historicky první Cenu Jiřího Ortena. Když vyšla poprvé oficiálně v Česku v roce 1991, odsunul ji tehdejší zájem o velká jména zakázaných autorů poněkud stranou. Teprve její další pozoruhodné knihy vedly čtenáře zpět k prvotině. Z dnešního pohledu se ukazuje, že tato próza zrála jako dobré víno a že v produkci 90. let vyčnívá možná stejně výrazně jako Sestra Jáchyma Topola. Pod básnivým povrchem se tu skrývá zcela moderní buildungsroman – román o dospívání, zrání a vstupu do světa dospělých, v němž už máme svůj úděl nést sami. Tímto světem je ovšem normalizace sedmdesátých let a vypravěčka románu není tím, kdo by představám této éry odpovídal. Čteme příběh o hledání cesty touto dobou, který je protipólem soudobých nostalgických obrazů – vypravěččina cesta do časů dětství a mládí je vynucenou zastávkou u brány, kde se otevírá nitro temnoty. Daleko od stromu je zpovědí o hledání sebe sama v labyrintu, který si nevybrala. Zpovědí nesmírně imaginativní, v níž jazyk není pouhým komunikačním nástrojem – hraje i podtóny, kterým jsme u dnešních rychle psaných vyprávění už odvykli. Je to próza jakoby starosvětsky ručně psaná – jakmile se čtenář začte, ponoří se do hlubin, v nichž vypravěčský proud nese vše, co přišlo do cesty. A tento zdánlivě chaotický tok postupně krystalizuje do sevřeného obrazu, který bere dech.
