Tato autorka se ve své tvorbě noří do hlubin lidských vztahů a společenských tabu. Její próza, vyznačující se pronikavým vhledem a vytříbeným jazykem, zkoumá témata lásky, ztráty a hledání identity. S odvahou se věnuje i společensky citlivým tématům, jako je například ženská homosexualita, a přináší tak do české literatury nový rozměr.
Daleko od stromu vyjadřuje tísnivý životní pocit senzitivní dívky dospívající v atmosféře socialismu 70. a počátku 80. let: její složitý vztah k předkům, její opakovaně ztroskotávající úsilí poznat sebe samu a snahu definovat vlastní generaci v opozici vůči nátlaku společenských struktur. Pocit ohrožení nabývá metaforickou podobu potopy, která neodvratně zaplavuje Prahu – klíčový prostor dějin národních i osobních.
Zlodějina není jednoduché čtení. Prolíná se v ní současnost s minulostí, fantazie se skutečností. Eman Podoba, který nás vede celým příběhem, na sebe váže další postavy, u nichž autorka bez sentimentu vykresluje jedinečnost lidských životů. Stěžejním okamžikem je 17. listopad 1989, kdy Eman schytá na Národní třídě při demonstraci ránu do hlavy pendrekem a skončí s trvalým poškozením mozku v psychiatrické léčebně. Ačkoli se zde proplétají dva skutečné lidské osudy – zmíněného pacienta Emana a prodavačky Hany Matějů, která jednoho dne uvízne v zaseknutém výtahu – je Zlodějina jedno velké podobenství. A právě to z ní dělá prvotřídní román.
Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost, od lyrických poloh až po vulgárnost, obnažujících motivy osamění a ztracenosti ve světě, který přestal dávat smysl. Záznamy každodennosti se tu posouvají k obecným, symbolickým, výpovědím. Nefilozofují, ale šokují obnažováním grotesknosti — jako by přítomnost generovala už jen černý humor, bizarnosti, nadutost a prázdnotu. Poutník provedl inspekci světa a nemá se kam uchýlit. Ráj srdce, vlastního nitra, už není. Voliéry jsou černou perlou.
Vnitřní drama nové prózy Zuzany Brabcové Stropy se odehrává v psychiatrické léčebně; „detox“ se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých otázek i odpovědí na životní traumata, do nichž vstupuje vnější svět jako znepokojivý nebo utišující element. Od zdí a stropů, jakoby se otvírajících do jiného neznámého prostoru, se také odvíjí autorčino silné téma, jímž je „zkoumání“ našeho odhodlání či neschopnosti vyjít ze sebe sama a (levinasovsky řečeno) uznat převahu druhého; stejnou závažnost má i kritický pohled na společností vyžadovanou schopnost jedince obstát v nejednoznačném dialogu s mnohotvárností světa. V místy až fantaskním vyprávění se stírá rozdíl mezi takzvaně skutečným a snovým světem, mezi vnitřním prožíváním postav a jejich zdánlivě objektivním obrazem. Sled mnohdy sarkastických scén, v nichž se otevírají bolestná zákoutí lidské touhy po svobodě, znova a znova omezované, lámané, limitované (viz název Stropy), je jakýmsi imaginativním průzkumem lidských možností i „nemožností“.
Jmenuje se Lucie a bude jí čtyřicet. Je redaktorkou nejmenovaného časopisu. Je matkou osmnáctileté dcery. Je spokojenou manželkou, ochotnou sousedkou. Je... Až do okamžiku, kdy jí náhlá vášeň, pozdně objevená sexuální orientace rozbije téměř přes noc životní návyky, všechny dosavadní role. Životy, ty nejotevřeněji, nejupřímněji a nejopravdověji žité, se nedají dopředu nalinkovat a spoutat konvencemi. Hlavně o tom je nový román Zuzany Brabcové, která za román Daleko od stromu obdržela cenu Jiřího Ortena.
Dospívání v normalizaci a pozdní lesbický coming out. Už samotným názvem svého prozaického debutu Daleko od stromu (1984) signalizuje Zuzana Brabcová (1959–2015) téma generačního odcizení a názorové distance mladých od politických ideálů svých otců i dědů. Motivem jablka (poznání, sváru, padajícího) ostatně otevírá i svou skutečnou a dosud nepublikovanou prvotinu Ovčí brána (1980), jež vychází nyní v České knižnici v úplnosti vůbec poprvé. Románem Rok perel (2000), v němž zralou ženu dovedou její touhy, závislosti a posedlosti až do psychiatrické léčebny, podnítila autorka na prahu milénia diskuse o problematice (sexuální) sebeidentifikace.
