Knihobot

Aleksijewicz Swietłana

    Světlana Alexijevičová je autorka, jejíž díla se vyznačují hlubokým zájmem o lidské utrpení a jeho dopady. Svými investigativními přístupy odhaluje komplexní emocionální krajiny těch, kteří zažili válečné konflikty a totalitní režimy. Alexijevičová dává hlas těm, kteří jsou často přehlíženi, a prostřednictvím jejich svědectví vykresluje syrovou a nezkreslenou realitu. Její styl je charakteristický svou naléhavostí a schopností vtáhnout čtenáře do nitra lidské duše.

    Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka
    Válka nemá ženskou tvář
    • Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.

      Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka2014
      4,6
    • Knižní prvotina pozdější laureátky Nobelovy ceny, napsaná v novém žánru „románu hlasů“, vznikala čtyři roky, během nichž autorka se stovkami žen, které se dobrovolně přihlásily do Rudé armády ve velmi mladém věku, vedla rozhovory. Mozaika jejich vzpomínek odhaluje nehrdinskou stránku Velké vlastenecké války, popisuje špínu, zimu, hlad, sexuální násilí a utrpení, a vytváří tak hluboce lidské a nepatetické protiválečné svědectví. Kniha byla poprvé publikována v Sovětském svazu v roce 1984, následovalo knižní vydání a český překlad v roce 1986, avšak obě verze byly cenzurovány. Po osmnácti letech se autorka k dílu vrátila, přepracovala ho, zrekonstruovala cenzurované části a doplnila nové materiály, včetně rozhovoru s cenzorem a úryvků ze svého deníku. V roce 2002 vyšla kniha v nové, definitivní podobě, a během patnácti let byla vydána ve 44 zemích, čímž se stala autorčiným nejúspěšnějším dílem.

      Válka nemá ženskou tvář2012
      4,6