Aleksijewicz Swietłana Knihy

Během druhé světové války bojovalo v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž příběhy zůstaly prakticky neznámé. Knižní prvotina pozdější laureátky Nobelovy ceny se zaměřuje na tyto ženy. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, poprvé použila žánr, který ji proslavil, a sestavila text z autentických rozhovorů se svými hrdinkami. Autorka strávila čtyři roky cestováním po Sovětském svazu a hovořila se stovkami dobrovolnic, které se do armády přihlásily ve velmi mladém věku. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, utrpení a smrti. Tato nepatetická a hluboce lidská výpověď vydává silné protiválečné svědectví. Kniha byla poprvé vydaná v Sovětském svazu v roce 1984, avšak byla cenzurována. Alexijevičová se k ní po osmnácti letech vrátila, přepracovala ji a doplnila o cenzurované části a nové materiály, včetně zápisu rozhovoru s cenzorem. V roce 2002 vyšla v nové, definitivní podobě a během patnácti let byla publikována ve 44 zemích, čímž se stala autorčiným nejúspěšnějším dílem.

Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.