Vladimír Hoppe

Po soukromé středoškolské přípravě (1901) studoval na FF UK; PhDr. 1907. Studijní pobyt absolvoval na univerzitách v Berlíně, Mnichově, Paříži a Ženevě. V r. 1922 se habilitoval z dějin filozofie na FF UK, od r. 1927 působil jako profesor filozofie a vedoucí filozofického semináře na FF MU. (Profesorský sbor FF dal H. při obsazování profesorské filozofické stolice – po Rostoharově přechodu z filozofického semináře do právě zřízeného psychologického ústavu – přednost před „příliš pozitivisticky zaměřeným“ soukromým docentem Josefem Tvrdým.) Patřil k okruhu protipozitivisticky orientovaných přispěvatelů Ruchu filozofického. Sám byl přesvědčen, že směr jeho filozofování natrvalo předznamenal „mystický zážitek“ z doby mládí. – V 1. polovině 30. let vydal Kruh přátel H. filozofie H. knihu Překlady citátů k dílu Přirozené a duchovní základy světa a života a spis Předpoklady duchovní filosofie a náboženské víry. – H. manželka Marie Teinitzerová-H. (1879–1960) byla jednou ze zakladatelských osobností českého textilního výtvarnictví; v r. 1908 se podílela na ustavení uměleckého družstva Artel a v r. 1910 zřídila a vedla (do r. 1956) textilní (gobelinovou) dílnu v Jindřichově Hradci.

Charakteristické pro H. filozofii je hledání cesty do transcendentna. Jeho vzory v tomto ohledu byli Platon, křesťanští mystici, Bergson, E. von Hartmann, Eucken; stejně výrazně však jeho myšlení ovlivnil Kant. Filozofii, po níž toužil, chápal jako výraz filozofova umění naslouchat vlastnímu podvědomí, metafyzickým hloubkám své osobnosti a jejím prostřednictvím bytí vůbec. Začal kritikou přírodní vědy a racionalistické filozofie. V knihách Podstata, dosah a hodnota přírodovědeckého poznání a Příroda a věda hájil názor (odvolávaje se na Kanta, Boutrouxe, Macha, Poincarého, Vaihingera, Jamese ad.), že věda není s to proniknout k podstatě skutečnosti: Její pojmy, zákony a teorie jsou sice „prostředkem naší orientace vůči světu, nemohou však vyjádřit svět v celé jeho hloubce“ (je to „lahvička obsahující nepatrný zbytek Oceánu kvalit“). Zvláště bezradná je se svou objektivizující a kvantifikující tendencí, má-li něco říci o člověku samém, o jeho duchovním životě, hodnotách, touhách, cílech. „Moderní civilizace, tím že dala rozhostit mechanistickému světovému názoru a technické vzdělanosti, přetrhla jakékoliv spojení s duchovním a mravním kosmem.“ Věda proto také nemůže rozhodovat o „celistvé a nepřevoditelné kvalitativní oblasti náboženských zážitků“ – např. Bůh pro člověka existuje v subjektivních mravních nebo náboženských zážitcích, jež „nesmíme anulovat objektivním měřítkm a hodnocením vědeckým“. Pozitivismus vidí ideál právě v takové vědě a jejích faktech, nemůže se vymanit z její nadvlády, ale „vědecká filozofie“ je contradictio in adiecto: filozofii musí jít o směřování k absolutnu a o život sub specie aeternitatis. V druhé etapě svého myšlenkového vývoje H. usiloval o vlastní „duchovní filozofii“. Její noetiku, některé metafyzické postuláty a etické principy se snažil naznačit v knihách Základy duchovní filosofie, Přirozené a duchovní základy světa a života, Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie. Jeho filozofie se obrací k člověku, aby v tomto „centru vesmíru“ navázala spojení s nadindividuální sférou, s „transcendentálním subjektem“ a „transcendentálním objektem“, tj. s nadprostorovým a nadčasovým světem duchovním, ideovým, zahrnujícím v sobě i absolutní hodnoty dobra, krásy a pravdy. H. pro ni volí označení „transcendentální idealismus“, popř. „transcendentální realismus“. Protože pro „rozumové transcendentální vědomí“, zakládající zkušenost v apriorních formách smyslovosti a v apriorních kategoriích a beroucí svůj obsah ze smyslových dat, platí výhrady vyslovené vůči vědě, počítá H. s „afektivním transcendentálním vědomím“ – intuicí a kontemplací se mají získávat „poznatky z oblasti iracionálna spontánně, v podobě náhlých inspirací a vnuknutí tryskajících z našich podvědomých schopností“. Za základní znak intuice H. pokládal vcítění do předmětu, po němž toužíme, a vynoření jeho obrazu (tu má působit i obrazotvornost, „denní sen“); u kontemplace předpokládal trojstupňový „očistný pochod“ – meditaci (soustředění mysli), kvietismus (umlčení smyslů) a vlastní kontemplaci, tj. navození stavu, při němž transcendentální vědomí začne převládat nad vědomím individuálním (zde se H. inspiroval u Evelyn Underhildové). Takové metafyzické poznání má být základem etiky jako nauky o všeobecně závazných mravních normách a estetiky jako nauky o kráse, která není jen subjektivním prožitkem, nýbrž i objektivní hodnotou. Vlastní metafyziku však H. nerozvinul, jeho dílo má – jak sám přiznával – ráz jen „propedeutický, metodický“. Noetické a psychologické těžkosti a rozpory, s nimiž se potýkal při výkladu nástrojů poznání zamýšlené duchovní filozofie, podporovaly jeho stále výraznější orientaci na náboženství, které ostatně vždy pokládal za základní potřebu v životě lidí. Filozofie se mu nakonec – v třetí etapě jeho filozofování – stala pouze jakousi náboženskou propedeutikou. (Rozdělení H. filozofického vývoje do tří fází podal Robert Konečný ve své hoppovské monografii.) V knize Předpoklady duchovní filosofie a náboženské víry H. filozofii výslovně spojuje s křesťanským náboženstvím: je prý třeba „přetrhnout styk jak s vědeckými úvahami, tak s rozumovými úvahami filozofickými a kráčet cestou vlastních subjektivních poznatků a zážitků“ vedoucích „do světů, jež jsou daleko od smysly vnímatelného světa“ – k Bohu, k této hlubině bezpečnosti, dávající smysl individuu i dějinám, k ideálu „bohočlověčství“, k obrazu člověka „sjednoceného po příkladu Ježíšově s Bohem v trvalém stavu duše“. Ani náboženská víra sice tajemství Absolutna zcela neřeší, nicméně poskytuje člověku potřebnou jistotu, že se ve svých zážitcích transcendentna nemýlí, a dovoluje mu soustředit se na naplňování smyslu života vlastního i společenského. Inspirován Komenským (v němž viděl jednoho z nejvýznamnějších myslitelů minulosti) H. navrhoval založit Mezinárodní akademii duchovního života a Ligu duchovního míru. V posledních letech svého života, jak v teorii přecházel od filozofie ke (zjevenému) náboženství, se v úvahách o reformě světa stále více spoléhal na společenské působení římskokatolické církve, k níž se tehdy vnitřně přiklonil.