Michael Stavarič
7. leden 1972
Michael Stavarič je rakousko-český spisovatel a překladatel. Do Rakouska přišel v roce 1979, když se jeho rodiče rozhodli emigrovat z tehdejšího Československa. Z původního záměru odejít do Kanady sešlo a jejich cesta nakonec vedla do dolnorakouského Laa an der Thaya. Studoval bohemistiku a publicistiku na Univerzitě ve Vídni. Ve své závěrečné diplomové práci z roku 1998 se zabýval jazykovými strukturami titulků českých novin Mladá fronta Dnes a Blesk. Po ukončení studia psal recenze pro rakouský deník Die Presse (Spektrum), vídeňský magazín Falter, stejně tak i na českou literaturu pro různá nakladatelství. Následovaly četné publikace v časopisech a antologiích, m.j. Etcetera, Lichtungen, Podium Literaturzeitschrift a Bella Triste. Dále pracoval jako Executive Coordinator prezidenta Mezinárodního PEN klubu a jako sekretář bývalého velvyslance České republiky Jiřího Gruši. Několik let vyučoval také inline bruslení na univerzitě ve Vídni. Dnes žije jako volný spisovatel. Účastní se literárních festivalů (např. Wortspiele ve Vídni či Mnichově, Měsíc autorského čtení v Brně) či knižních veletrhů (např. ve Vídni, Lipsku či Frankfurtu nad Mohanem). Od října 2009 do ledna 2010 byl na tříměsíčním stipendijním pobytu Max Kade Foundation v New Yorku. Stavaričovy literární začátky tvoří dvě básnické sbírky z let 2000 a 2002 (Flügellos a Tagwerk. Landnahme. Ungelenk.). Dále následovaly prozaistické texty jako Europa. Eine Litanei (2005), stillborn (2006), Terminifera (2007), Nkaah – Experimente am lebenden Objekt (2008), Magma (2008) či nejnovější román Böse Spiele (2009). Je také autorem knížek pro děti z let 2006 a 2008 (Gaggalagu a Biebu), za něž získal Rakouskou státní cenu za literaturu pro děti a mládež. Biebu byl již přeložen do češtiny a v roce 2009 se objevil na českém knižním trhu. Na podzim 2009 vyjde v češtině i román stillborn v překladu české spisovatelky a překladatelky Radky Denemarkové.
Stavaričova tvorba se vyznačuje především kreativním přístupem k jazyku, menší narativností (ono „jak“ je mu při psaní přednější než „co“ - obsah má vždy zůstat metaforou a tím i variabilní), menšími ironiemi, které všechno zpětně relativizují. Jeho postavy jsou většinou outsideři, kteří to nemají snadné, a proto se také musejí vyzbrojit vlastním speciálním humorem.