Jean François Paul de Gondi de Retz
Narodil se na zámku Montmirail-en-Brie v champagneském kraji jako příslušník původně italské rodiny Gondi, jejíž příslušníci se kdysi živili ve Florencii jako obchodníci, bankéři a trochu lichváři. Dědeček rodu Retz, Alberto di Gondi, vystoupal po všech pomyslných stupních kariéry a stal se maršálkem Francie. Mezi jeho syny se objevilo několik významných představitelů velké politiky a nositelů vysokých církevních hodností. Náš Jean François Paul de Gondi, pozdější kardinál Retz nebyl původně určen pro dráhu církevní, ale po smrti svého bratra musel dostát rodinným tradicím a stal se už v devíti letech nositelem několika církevních hodností, jež mu vynášely slušný důchod. Jako 14letý byl již kanonikem katedrální kapituly u sv. Panny Marie Notre-Dame. Dosáhl mezitím značného vzdělání, studoval totiž nejen teologii, ale i historii, církevní dějiny a patristiku. Zvládl aktivně nejen italštinu a francouzštinu, ale též španělštinu, němčinu a též hebrejštinu, latinu a řečtinu. Doktorát na Sorbonně nezískal jako řada dalších jen díky úřadu, ale skutečně po disputaci a obhajobě své práce. Není tedy divu, že se mladý církevní činitel stal oblíbencem kardinála du Plessis Richelieu.
Kardinál oceňoval jeho schopnosti, ale současně jej držel na uzdě, neboť se právem obával jeho nespoutané povahy a sklonu k intrikám. Ostatně již jako osmnáctiletý přeložil Jean François de Gondi z italštiny práci o Fiescově spiknutí z r. 1547, jež zcela vyznívala ve prospěch povstalců proti tyranům a i v soukromém životě nedával zvláště najevo, že je příslušníkem stavu kleriků. Ani ve svých pamětech se totiž nevyhýbá popisům soubojů, jež absolvoval jako mladík. Kardinál Richelieu jej tedy považoval za ,,nebezpečného ducha". Svěřoval mu některé úkoly, ale nedovolil mu, aby se po svém strýci stal arcibiskupem pařížským. To bylo možné až po smrti kardinála Richelieu, kdy Ludvík XIII. třicetiletému klerikovi věnoval svoji důvěru. Ten totiž u dvora okouzlil doslova všechny, zejména jako oslnivý řečník a neméně výrazný kazatel. Neméně vynikal ovšem také na poli intrik, a tak nás nepřekvapí, že při výbuchu šlechtické Frondy najdeme mezi hlavními spiklenci proti dvoru i kardinála Retze. Bylo to způsobeno zčásti i nedobrým vztahem, který panoval mezi ním a dalším vysokým dvorním činitelem italského původu, kardinálem Mazarinem.
V tomto sporu mohl vyhrát jen jeden, takže před Vánoci 1652 je kardinál Retz odvážen pod dohledem stráží do zámku ve Vincennes, kde pak nedobrovolně prožije více než rok. Král podmínil jeho propuštění tím, že se kardinál zřekne nároků na arcibiskupský stolec, ale on se odvolával na to, že takový postup vyžaduje svolení papeže. Inocenc X. se však k takovému kroku neměl a nakonec vše dopadlo jinak. Kardinál byl převezen do mírnějšího vězení v Nantes a odtud koncem r. 1654 uprchl a namířil si to přímo do Říma. Útěk vedl přes Španělsko a komplikoval jej fakt, že si na jeho počátku kardinál Retz zlomil ruku. Nakonec však ,,rebela, štváče a rušitele veřejného pořádku" přijal sám papež a až do Mazarinovy smrti v r. 1661 pobýval de Retz v Itálii, Švýcarsku, Německu, Holandsku a Flandrech. Teprve poté, co se vzdal titulu arcibiskupa pařížského, mohl se stárnoucí dobrodruh vrátit do Francie, kde se věnoval zejména sepisování pamětí a na sklonku života dokonce klášternímu životu. Zanechal po sobě obsáhlé literární dílo a 4 milión livrů dluhů. Bohatý a naplněný život.