Varlam Tichonovič Šalamov
5. červen 1907 – 17. leden 1982
Varlam Šalamov byl ruský spisovatel, novinář a básník, který přežil Gulag. Jeho dílo, čerpající z jeho drsných zkušeností, se ponořilo do psychologických a morálních dopadů represe a nucených prací. Šalamov se vyhýbal sentimentálnosti a místo toho nabídl syrové, často nepříjemné zobrazení lidské odolnosti a úpadku v nejextrémnějších podmínkách. Jeho psaní je svědectvím o nesmrtelnosti ducha tváří v tvář brutálnímu útlaku.
Varlam Tichonovič Šalamov (rusky Варлам Тихонович Шаламов; 18. červen 1907 Vologda – 17. leden 1982 Moskva), byl ruský spisovatel, který strávil celkem 17 let v sovětských gulazích. Narodil se v rodině kněze. Z rodné Vologdy se v roce 1924 přestěhoval do Moskvy. Po ukončení deváté třídy byl považován za dostudovaného a odešel do města, kde se stal továrním dělníkem. Dva roky pracoval jako koželuh, než se rozhodl studovat práva. Prvně byl zatčen v roce 1929 za účast na protistalinské demonstraci konané k 10. výročí VŘSR a za rozšiřování Leninovy závěti. Odsouzen byl ke třem rokům lágru na Severním Urale. Po třech letech se vrátil do Moskvy, pracoval jako novinář a v časopise Oktjabr (Říjen) mu dokonce vyšla povídka Tři smrti doktora Austina (1936). V noci na prvního ledna 1937 byl znovu zatčen jako „nepřítel lidu“ a odsouzen k pěti letům lágru na Kolymě za „kontrarevoluční trockistickou činnost“. Další trest pak dostal v roce 1943 – deset let za to, že emigranta Ivana Bunina označil za ruského klasika, což bylo kvalifikováno jako protisovětská propaganda a agitace. Propuštěn byl roku 1951, musel však zůstat na Kolymě. Do Moskvy se mohl vrátit až za dva roky (1953), ale jen na tři dny – setkal se tu s Borisem Pasternakem, se svou ženou a dcerou. Hlavní město měl totiž zakázáno. Následkem represí trvajících celkem sedmnáct let Šalamov přišel o zdraví i o rodinu, žena s dcerou jej opustily. Až do rehabilitace roku 1956 žil a fyzicky pracoval v Kalininské oblasti pod Moskvou. Tam také napsal Kolymské povídky. Teprve po rehabilitaci se mohl vrátit do hlavního města. Žil v nevelkém dřevěném domku, který mu propůjčil svaz spisovatelů a pracoval jako dopisovatel časopisu Moskva. V roce 1957 mu vyšlo několik básní (časopis Znamja) a první sbírku básní Křesadlo vydal v roce 1961. Následovaly další: Šelest listí, 1964; Cesty a osudy, 1967. Jeho prózu však redakce odmítaly. Šalamov psal dál: povídky, básně, články, eseje. Státní literární fond (Litfond) mu v roce 1979 přidělil jako už těžce nemocnému místo v domově pro přestárlé spisovatele. Šalamov zemřel 17. ledna 1982 v ústavu pro choromyslné. Když zemřel a byl pochován v Kuncevu, sešlo se na jeho pohřbu všeho všudy 40 známých, z nichž čtvrtinu prý tvořili agenti sovětské bezpečnosti. Svět tohoto velkého spisovatele a mučedníka gulagu neoplakal, neboť jej měl již nějakou dobu za mrtvého. Zasloužil se o to i jeho kolega osudem i tvorbou, Alexandr Solženicyn, který již v 70. letech rozhlásil v Americe, že „Varlam Šalamov je mrtev“. Všemi opuštěný spisovatel se zatím poloslepý a téměř hluchý potácel ulicemi Moskvy a působil dojmem opilce, když tu a tam upadl. Milicionáři měli za úkol nenápadně jej sledovat a zvedat, neboť trpěl Meniérovou chorobou, jejíž průběh se zhoršil právě v lágrech. Jeho prózy a básně z lágru se v Rusku začaly uveřejňovat až v roce 1987 (v periodikách Junosť, Selskaja molodjož. Avrora, Litěraturnaja gazeta, Družba narodov, Litěraturnaja Rossija). Výběr z Kolymských povídek vydal v liberální časopis Novyj mir v roce 1988. Čtyřdílné sebrané spisy Varlama Šalamova, kde jsou prózy kolymského cyklu i texty volně na něj navazující, vyšly v Rusku až v roce 1989. Od čedesátých let však jeho práce byly tištěny v zahraničí, v USA, západním Německu a v Anglii. Postupně zde vyšlo šest svazků povídek.