Ivan Sviták

Po středoškolských studiích byl v roce 1944 nuceně nasazen ve vysočanské továrně ČKD, po válce vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze (JUDr. 1949) a filosofii a sociální vědy na Vysoké škole politických a hospodářských věd (CSc. 1953 v oborech dialektického a historického materialismu a politické ekonomie). Politicky byl činný v rámci sociálně demokratického studentského hnutí, po spojení obou stran v roce 1948 se stal členem KSČ, v níž setrval až do svého vyloučení v důsledku opakovaného obvinění z revizionismu v roce 1964. V emigraci se vrátil do řad exilové sociální demokracie a po roce 1989 působil v uskupeních politické levice (sociální demokracie, Levý blok). V letech 1949–53 vyučoval filosofii na Vysoké škole politických a hospodářských věd, 1954–64 působil jako vědecký pracovník Filosofického kabinetu/ústavu ČSAV. Jakkoli ve filosofii začínal jako stalinista, brzy se pro své nekonformní postoje nevyhnul kritice a publikačním zákazům. V roce 1958 byl z trestu poslán do Kyjova jako terénní výzkumný pracovník zkoumající společenské vědomí mas. Zpět do ústavu se vrátil v roce 1960. Ještě před propuštěním z akademie věd (1964) se podílel na metodické přípravě sociologického výzkumu religiozity, který později v Severomoravském kraji realizovala Erika Kadlecová a jehož knižní výstupy byly publikovány v letech 1966–67. V letech 1964–68 jako persona non grata nalezl útočiště ve Filmovém ústavu. Během tzv. pražského jara v roce 1968 patřil k radikálním kritikům obrodného procesu, protože v byrokratické struktuře tehdejší KSČ nenalézal záruku úspěšnosti reformy. Proto také jeho myšlenky nalezly největší odezvu v prostředí radikálně reformního Klubu angažovaných nestraníků. Bezprostředně po srpnové okupaci Sviták opustil republiku (1968). Až do roku 1989 působil jako vyučující na amerických univerzitách (Columbia University v New Yorku 1968–70, California State University v Chicu 1970–89). Po svém návratu (1990) pracoval opět ve Filosofickém ústavu ČSAV (do roku 1992).

Svitáka je adekvátní považovat spíše za filosofa (i sám sebe takto označoval) a nikoli za sociologa, třebaže jeho myšlení tradičně postupovalo napříč zažitými oborovými hranicemi. Sociologii se více věnoval jen v letech 1958–59 a 1964–68, kdy mu bylo znemožněno věnovat se filosofii. Uznával sice užitečnost empirické sociologie, ta se však pohybovala mimo jeho zájem. Později v emigraci sice měl možnost rozsáhleji se seznámit s tehdejší západní sociologií, ani ta na něj ovšem velký dojem neudělala. Podle vzpomínek Lubomíra Vacka se Sviták v osobním rozhovoru výmluvně vyjádřil: „Anglosaské empirické nespekulativní myšlení se nepouští do analýz budoucnost, a to mi vadí.“ Jeho myšlení od počátku vycházelo z mladého Marxe, od něhož Sviták přejal dialektickou metodu jako základní nástroj analýzy a humanismus, tedy zájem o člověka jako jedinečnou existenci a nikoli jako pouhou součástku subjektu dějin v podobě masy proletariátu. Od Marxových pozdějších ekonomických spisů zachovával kritický odstup. Považoval je za dobově podmíněné, odpovídající tehdejším ekonomickým poměrům, a nikoli za poznatky univerzálně platné, což stěží mohlo být akceptovatelné pro KSČ legitimizující svůj mocenský monopol právě platností eschatologicky pojímané marxistické koncepce nutného vývoje výrobních vztahů od kapitalismu k socialismu. Již na konci 50. let byl Sviták považován za vůdčí postavu marxistického revizionismu. V době svého působení ve Filosofickém ústavu se zaměřoval především na otázku fungování ideologie v soudobém společenském systému, věnoval se také teorii vědeckého ateismu – především v publikacích Cesty k překonání náboženství (1957) a Otázky současného ateismu (1964). Kritizoval zvláště proměnu marxistického myšlení v podmínkách státního socialismu do podoby dogmatické nauky a scholastické hry s pojmy (diskuse v Literárních novinách 1956). Jeho přístup obsahoval zjevné politické konsekvence. Sviták vycházel zvláště z Marxovy Německé ideologie, kde je ideologie chápána jako „camera obscura“, jako falešné vědomí a zákonitý odraz převrácených zkreslených životních poměrů lidí. Proto, aby bylo možné pochopit příčiny ideologických zkreslení, je nutné nejprve diagnostikovat základní charakteristiky soudobé společnosti (Filosofie a život, 1956). Svitákovo myšlení vykazuje značnou konzistenci a dlouhodobou kontinuitu základních tezí, čehož může být dokladem jedna z jeho posledních přednášek z roku 1994 na téma Iluze jako skutečnost, v níž pojem iluze hned odvrhává a vrací se k Marxově kategorii „falešného vědomí“.

Svitákovou nejvýrazněji sociologicky zaměřenou prací je Vlna pravdy ve filmu, neoficiálně publikovaná v druhé polovině 60. let, v níž z marxistických pozic analyzuje společenskou funkci filmu. V kapitalismu filmová produkce neodráží stav společnosti, odpovídá spíše společenské potřebě masových iluzí. V běžné komerční filmové produkci Sviták nachází antidemokratický a protirevoluční ráz, který prostřednictvím nabídky uspokojujících iluzí odvrací lid od myšlení a revoluční akce. Permanentním úkolem filmové avantgardy je prolamovat tuto konformitu, třebaže i ti nejproduktivnější tvůrci v duchu jeho marxistické optiky jen reagují „na historickou dynamiku proměn lidských vztahů a skupin“. Svitákův revizionismus je patrný mimo jiné z přesvědčení o relativní autonomii kultury. Pouhý rozmach socialistických výrobních vztahů ještě s kauzální nutností neprodukuje autentické umění. Z těchto pozic pak reflektoval působení tzv. nové vlny českého filmu 60. let, v níž nacházel naději a potenciál pro autentickou uměleckou tvorbu. Rozsáhle recipoval přístupy německého filmového kritika Siegfrieda Kracauera (do češtiny přeložil také některé jeho texty), který příslušel k intelektuálnímu kruhu kritiků masové kultury z prostředí frankfurtské školy (Walter Benjamin, Theodor Adorno).

Z období jeho emigrace zaslouží pozornost zvláště soubor esejů později vydaný pod názvem Nesnesitelné břemeno dějin (1990) kde v eseji Národ a dějiny vyjadřuje své chápání sociální dynamiky prostřednictvím metafory trojspřeží základních hybných sil dějinného procesu, kterými jsou lidská svoboda, společenské struktury a geografická determinace. Patrné je zde také jeho ovlivnění tehdejší teorií konvergence. Zatímco však u klasiků této teorie (např. Jan Tinbergen) byl patrný určitý dějinný optimismus, který po ekonomickém liberalismu 19. století na straně jedné a stalinské transformaci v druhé třetině 20. století počítal s vytvořením syntézy v podobě kompromisu industriální společnosti, Svitákův přístup naopak nepostrádal výrazný kritický osten, charakteristický pro stoupence marxistického revizionismu. V duchu svého nahlížení na reálný socialismus jako na především utlačující byrokratickou strukturu dovozoval totožnost základních výrobních struktur Západu a Východu: „Ačkoli masy těchto společností vyrábějí celý společenský produkt, přece jim vyrobený produkt nepatří, protože vlastnictví a distribuce produktu je výsadou mocenské elity.“ Receptem pro řešení této diagnózy defektního uspořádání proto neměla být konvergence sovětského a euro-amerického modelu, nýbrž negace obou těchto variant modernity ve jménu realizace „autentického socialismu“, tj. společenského vlastnictví výrobních prostředků a demokratické kontroly výroby a spotřeby při uplatňování osobních svobod jednotlivce. Pro Svitáka je charakteristické odmítání samoúčelnosti „čisté sociální teorie“. Poznávání společnosti má zásadně za cíl vytvořit předpoklady pro její transformaci.

V době svého aktivního působení nalézal Sviták ohlasy jak negativní ze strany strážců ideologické čistoty socialismu v Československu (Vladimír Ruml, Vladimír Koucký), tak pozitivní ze strany dalších filosofů a sociologů označovaných za revizionisty (Robert Kalivoda, Karel Kosík, Jindřich Fibich). Po roce 1990 našel odezvu především v kruzích radikální intelektuální levice, které konvenoval svým kritickým postojem k tržní společnosti a zároveň vyostřeným společensko-politickým aktivismem.