Fjodor Michajlovič Dostojevskij Knihy

Jaký je tento poslední a proslulý Dostojevského román? Je to román kriminální, sociálně filosofický, nábožensko-mystický, rodinný, polemický, obžalobný, nebo je to něco na způsob církevního traktátu? Dodnes o tom pokračují spory a na všechny tyto atributy je možno odpovědět kladně. Ale ještě správnější bude, řekneme-li, že je to vše v jednom, a navíc, že je to strašná, krutá, až úděsná kniha, jejíž problémy a otázky, zvláště v době jejího vzniku, zmítaly životem a v jiných podobách nepřestaly vyzařovat do moderní literatury. Je v ní celý svět ruských typů, široký obraz ruského života, román osudu člověka, Ruska, lidstva, ale také všechen souhrn myšlení a hledačství Dostojevského, jeho svár s filosofickým materialismem a se socialismem, ale také i všecka míra jeho vlastních pochybností, protest proti nespravedlnosti a krutosti světa a jeho božského i lidského řádu. Děj románu je očividně obrazem mučivých myšlenek, vášnivých citů a krutých pochybností Dostojevského, řítí se kupředu s nezadržitelným napětím a dramatismem, plným zvratů; postavy bratrů Karamazových i jejich otce navždy utkví v paměti čtenáře.

Bratři Karamazovi jsou jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové. Pětičlennárodina je pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu: otec Fjodor je realita smyslného nevykoupeného těla, bratři Ivan - čirý rozum, Dmitrij je vášeň a Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.

Jeden z nejslavnějších románů světového písemnictví vyšel poprvé roku 1880. Tento literární epos je po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech považován za vrchol autorovy tvorby. Obsesivní touha po životě je společným jmenovatelem psychopatických postav, otce Fjodora a bratrů Ivana, Dmitrije, Aljoši. Starý Karamazov, děvkař a opilec, odmítá financovat večírky a alkoholové eskapády svého nejstaršího syna Dmitrije. Ten před svědky přísahá, že otce zabije. Drama o temných vrstvách paměti, o lidském svědomí, vině a trestu. Vedle divadelních představení byli Karamazovi třikráte převedeni na plátno: 1958 americkým a 1969 ruským režisérem, originálním způsobem roku 2008 v česko-polském filmu Petra Zelenky.

Předposlední román Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) byl marxisty a zejména Gorkým a Lunačarským léta odsuzován jako pamflet brojící proti revoluční akci, nicméně světoznámému znalci temných pohnutek lidské duše v něm šlo především o to, jak a zda vůbec se jeho milované Rusko vyrovná s démony. Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější. V roce 1988 je na filmové plátno převedl režisér Andrzej Wajda.

Dvousvazkové vydání. Román Idiot se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, kterého jeho žárlivost dovede až k vraždě milované Nastasji. Kníže však v něm vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Sám se psychicky zhroutí. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jemomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…

jeden z nejznámějších románů o 6ti dílech od F.M.Dostojevského. Sloužil jako předloha k několika divadelním hrám i filmům

Jaký je tento poslední a proslulý Dostojevského román? Je to román kriminální, sociálně filosofický, nábožensko-mystický, rodinný, polemický, obžalobný, nebo je to něco na způsob církevního traktátu? Dodnes o tom pokračují spory a na všechny tyto atributy je možno odpovědět kladně. Ale ještě správnější bude, řekneme-li, že je to vše v jednom, a navíc, že je to strašná, krutá, až úděsná kniha, jejíž problémy a otázky, zvláště v době jejího vzniku, zmítaly životem a v jiných podobách nepřestaly vyzařovat do moderní literatury. Je v ní celý svět ruských typů, široký obraz ruského života, román osudu člověka, Ruska, lidstva, ale také všechen souhrn myšlení a hledačství Dostojevského, jeho svár s filosofickým materialismem a se socialismem, ale také i všecka míra jeho vlastních pochybností, protest proti nespravedlnosti a krutosti světa a jeho božského i lidského řádu. Děj románu je očividně obrazem mučivých myšlenek, vášnivých citů a krutých pochybností Dostojevského, řítí se kupředu s nezadržitelným napětím a dramatismem, plným zvratů; postavy bratrů Karamazových i jejich otce navždy utkví v paměti čtenáře.

Román o úředníkovi, který čelí ponižování a zesměšňování. Jedinou jeho spřízněnou duší je prostitutka Líza.On však neocení její přízeň a dobro jí oplácí zlem. Klesl tím na samé dno. Dostojevskij se zde snaží vysvětlit vnitřní motivaci chování lidí, něco, co nemůžeme kontrolovat rozumem, co je uloženo v našem podvědomí.

Nad textem F. M. Dostojevského. Legenda o Velkém inkvizitorovi z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi vyprovokovala celou řadu reakcí největších ruských myslitelů minulého a našeho století. Kniha je výběrem po generace trvající diskuse o smyslu svobody a víry moderního člověka.