Fjodor Michajlovič Dostojevskij Knihy

Jaký je tento poslední a proslulý Dostojevského román? Je to román kriminální, sociálně filosofický, nábožensko-mystický, rodinný, polemický, obžalobný, nebo je to něco na způsob církevního traktátu? Dodnes o tom pokračují spory a na všechny tyto atributy je možno odpovědět kladně. Ale ještě správnější bude, řekneme-li, že je to vše v jednom, a navíc, že je to strašná, krutá, až úděsná kniha, jejíž problémy a otázky, zvláště v době jejího vzniku, zmítaly životem a v jiných podobách nepřestaly vyzařovat do moderní literatury. Je v ní celý svět ruských typů, široký obraz ruského života, román osudu člověka, Ruska, lidstva, ale také všechen souhrn myšlení a hledačství Dostojevského, jeho svár s filosofickým materialismem a se socialismem, ale také i všecka míra jeho vlastních pochybností, protest proti nespravedlnosti a krutosti světa a jeho božského i lidského řádu. Děj románu je očividně obrazem mučivých myšlenek, vášnivých citů a krutých pochybností Dostojevského, řítí se kupředu s nezadržitelným napětím a dramatismem, plným zvratů; postavy bratrů Karamazových i jejich otce navždy utkví v paměti čtenáře.

Bratři Karamazovi jsou jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové. Pětičlennárodina je pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu: otec Fjodor je realita smyslného nevykoupeného těla, bratři Ivan - čirý rozum, Dmitrij je vášeň a Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.

Jeden z nejslavnějších románů světového písemnictví vyšel poprvé roku 1880. Tento literární epos je po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech považován za vrchol autorovy tvorby. Obsesivní touha po životě je společným jmenovatelem psychopatických postav, otce Fjodora a bratrů Ivana, Dmitrije, Aljoši. Starý Karamazov, děvkař a opilec, odmítá financovat večírky a alkoholové eskapády svého nejstaršího syna Dmitrije. Ten před svědky přísahá, že otce zabije. Drama o temných vrstvách paměti, o lidském svědomí, vině a trestu. Vedle divadelních představení byli Karamazovi třikráte převedeni na plátno: 1958 americkým a 1969 ruským režisérem, originálním způsobem roku 2008 v česko-polském filmu Petra Zelenky.

Dvousvazkové vydání. Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Jako jediné mu stále ještě zbyl přítel Razumichin, se kterým kdysi studoval na univerzitě. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodinu napadají hrůzné myšlenky jak lehce přijít k penězům.

Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodina napadají hrůzné myšlenky, jak lehce přijít k penězům...

Předposlední román Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) byl marxisty a zejména Gorkým a Lunačarským léta odsuzován jako pamflet brojící proti revoluční akci, nicméně světoznámému znalci temných pohnutek lidské duše v něm šlo především o to, jak a zda vůbec se jeho milované Rusko vyrovná s démony. Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější. V roce 1988 je na filmové plátno převedl režisér Andrzej Wajda. Kniha vyšla v dostisku v roce 2004, v brožované vazbě.

Dvousvazkové vydání. Román Idiot se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, kterého jeho žárlivost dovede až k vraždě milované Nastasji. Kníže však v něm vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Sám se psychicky zhroutí. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jemomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…

Jaký je tento poslední a proslulý Dostojevského román? Je to román kriminální, sociálně filosofický, nábožensko-mystický, rodinný, polemický, obžalobný, nebo je to něco na způsob církevního traktátu? Dodnes o tom pokračují spory a na všechny tyto atributy je možno odpovědět kladně. Ale ještě správnější bude, řekneme-li, že je to vše v jednom, a navíc, že je to strašná, krutá, až úděsná kniha, jejíž problémy a otázky, zvláště v době jejího vzniku, zmítaly životem a v jiných podobách nepřestaly vyzařovat do moderní literatury. Je v ní celý svět ruských typů, široký obraz ruského života, román osudu člověka, Ruska, lidstva, ale také všechen souhrn myšlení a hledačství Dostojevského, jeho svár s filosofickým materialismem a se socialismem, ale také i všecka míra jeho vlastních pochybností, protest proti nespravedlnosti a krutosti světa a jeho božského i lidského řádu. Děj románu je očividně obrazem mučivých myšlenek, vášnivých citů a krutých pochybností Dostojevského, řítí se kupředu s nezadržitelným napětím a dramatismem, plným zvratů; postavy bratrů Karamazových i jejich otce navždy utkví v paměti čtenáře.

Román o úředníkovi, který čelí ponižování a zesměšňování. Jedinou jeho spřízněnou duší je prostitutka Líza.On však neocení její přízeň a dobro jí oplácí zlem. Klesl tím na samé dno. Dostojevskij se zde snaží vysvětlit vnitřní motivaci chování lidí, něco, co nemůžeme kontrolovat rozumem, co je uloženo v našem podvědomí.