Fjodor Michajlovič Dostojevskij Knihy

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.

Zdařilá, na první pohled logická obhajoba vraždy se rozpadá, když se vrah musí postavit tváří v tvář pravé povaze svého činu. Rodion Raskolnikov, uvězněn v zoufalé chudobě, dospěje k závěru, že někteří výjimeční lidé si zaslouží právo vystoupit mimo běžné zákony, aby vykonali obtížné činy pro dobro ostatních a lidstva jako celku. Oprávňuje svůj plán okrást a zabít bohatou, neoblíbenou zastavárnu, s tím, že si vezme peníze, přežije a bude moci konat dobré skutky. Hrozivý čin vraždy a nevyhnutelný sled událostí, které následují, vrhají Raskolnikova do noční můry duševní nerovnováhy a morálního trápení. Každá situace, která nastane, posiluje jeho vinu a ukazuje, jak jeho brutální čin přinesl pouze zkázu a bolest. Nečekaná návštěva rodiny a policisty, který se zdá být sarkasticky si vědom jeho viny, staví Raskolnikova do pozice, kdy si není jistý, zda i vyznání přinese smysluplné vykoupení.

Vrcholné dílo ruského klasika o osudu rodiny Karamazových, otce a tří synů, z nichž nejstarší je křivě obviněn z otcovraždy.

Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodina napadají hrůzné myšlenky, jak lehce přijít k penězům...

Dvousvazkové vydání. Román Idiot se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, kterého jeho žárlivost dovede až k vraždě milované Nastasji. Kníže však v něm vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Sám se psychicky zhroutí. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jemomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…

Úvodní dva díly, šestidílného románu o studentu Raskolnikovi, jeho filozofii, která je odrazem jeho sociálních potíží, ale i odrazem doby.

Román o úředníkovi, který čelí ponižování a zesměšňování. Jedinou jeho spřízněnou duší je prostitutka Líza.On však neocení její přízeň a dobro jí oplácí zlem. Klesl tím na samé dno. Dostojevskij se zde snaží vysvětlit vnitřní motivaci chování lidí, něco, co nemůžeme kontrolovat rozumem, co je uloženo v našem podvědomí.

Nad textem F. M. Dostojevského. Legenda o Velkém inkvizitorovi z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi vyprovokovala celou řadu reakcí největších ruských myslitelů minulého a našeho století. Kniha je výběrem po generace trvající diskuse o smyslu svobody a víry moderního člověka.

Kniha Bratři Karamazovi je příběhem tří sourozenců, spojených stejnou otcovou krví – v žilách i ve společném podezření z otcovraždy. Kdo zabil, když ne někdo z nich? Příběh se koncentruje na rozháraném nitru i rozdílných pohnutkách jednotlivých hlavních hrdinů a na jejich pozadí rozebírá i univerzální témata, jakými je svobodná vůle, existence Boha, široká ruská duše či láska. Jedná se o poslední, literárně mistrovské a zároveň čtenářsky neobyčejně poutavé dílo slavného ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Kniha je často označována za jeden z nejvýznamnějších románů, které kdy vznikly. Tato slova mimo jiné použily takové autority, jako Albert Einstein, Zikmund Freud či Masaryk.

Osamělý mladík narazí jednoho dne na břehu řeky na půvabnou dívku, k níž vzplane touhou. Dívka ale čeká na svého nastávajícího, který by měl každým dnem dorazit do města. Čas ovšem běží, snoubenec o sobě nedává vědět a zamilovaný mladík se rozhodne jednat.

Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější.

Soubor povídek. Úprava, obálka a vazba Zdeněk Sklenář. 1. vydání.

Svazek obsahuje menší Dostojevského práce z let 1862-1869. Kolem několikrát zfilmovaného a zdramatizovaného románu Hráč, zachycujícího s užitím některých autobiografických prvků hráčskou vášeň a její rozleptávající vliv na člověka, jsou seskupeny další prózy mistrovsky obrazící psychologii lidí vyřazených z obvyklých lidských vztahů (Nemilá příhoda, Zápisky z podzemí, Krokodýl, Věčný manžel). Doplňují jej dojmy z cesty po západní Evropě (Zimní poznámky o letních dojmech).

I. Fejetony II. O Kultuře a literatuře III. Polemiky a pamflety

Svazek zahrnuje jednak práce z konce čtyřicátých let (tj. povídku Bílé noci, "sentimentální román" dvou ostýchavých milenců, román Nětočka Nězvanovová, pohnutý příběh dcery zkrachovaného hudebníka, příběh, v němž autor citlivě vystihl dětskou psychologii, povídku Malý hrdina, napsanou r. 1849 ve vyšetřovací vazbě) a jednak práce z konce padesátých let (tj. satirickou novelu Strýčkův sen, karikující maloměstské prostředí a zaostalost statkářské šlechty, a satirický román Ves Stěpančikovo a její obyvatelé, v němž je podán typ vesnického tyrana, pokrytce a lháře).

Výběr z rané novelistiky autora představuje prózy žánrového charakteru.

Dvě Dostojevského satiricko-dramatické novely.

Biografie o životě a díle známého ruského spisovatele a myslitele.

Z ponurých, sychravých zákoutí města na Něvě, ze zatuchlých příbytků, které jsou sídlem prostopášnosti, neřesti a utajených zločinů, jako by se vynořily i postavy románu Uražení a ponížení, jejichž osudy autor spojil s osudy obyvatel petrohradských paláců. A jako v ostatních románech Dostojevského, ani zde nenajdeme nekomplikovaný vztah dvou bytostí, nýbrž složitý obrazec mučivých milostných vztahů a propletenců, kterých nejsou ušetřeny ani děti.

Jeden ze stěžejních autorových románů vypráví o mladém ruském šlechtici, který pod vlivem milostného zklamání propadne hráčské vášni v ruletě. Pozadím příběhu je hráčské prostředí západoevropských lázní minulého století, prostředí, v němž vystupuje místní smetánka i řadapodvodníků všeho druhu, přičemž Dostojevskij zde na strojeném světáctví přítomné ruské šlechty ukazuje její morální i hmotnou bídu.

Román Idiot se řadí ke klíčovým a nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, ho označují za idiota. Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe.

Titulní próza Hráč (1866), kterou sám autor označuje jako román, je mistrovskou, zčásti autobiografickou studií hráčské vášně: v prostředí lázeňského města se odehrává příběh mladého preceptora, jenž se stává obětí kurtizány „mezinárodního formátu“ a končí jako profesionální hráč. Novela Věčný manžel (1870) líčí svérázný způsob problému manželského trojúhelníku - až na to, že tady se podváděný manžel dovídá o svých parohách ex post, po smrti své ženy. Závěrečná Nemilá příhoda je sarkastická povídka o generálovi, který zcela neplánovaně navštíví oslavu svatby svého podřízeného a notně se tam ztrapní....

Povídka je o žárlivém muži, který chce nachytat svého rivala se svojí manželkou; když se vrací z opery, je svědkem něčeho nepředvídatelného, to se nakonec vysvětlí v závěru samotné povídky

Spisy F.. M. Dostojevského svazek XXV. Deník spisovatelův za rok 1873 (Z časopisu "Graždanin")

Sbírka jedné novely a šesti povídek - Hráč, Bobok, Sen směšného člověka, Vánoční večírek a svatba, Nepříjemný příběh a Pokorná.

Bílé noci - Štěstí prožité ve sledu čtyř jasných severských nocí tohoto sentimentálního románku uplývá stejně rychle jako jejich pomíjivá nádhera. Nětočka Nězvanovová - vyrůstá uprostřed bídy, strachu a přetvářky, ve světě zborcených iluzí, žije víc snem a fantazií. Spojení skutečnosti se snovou fantazií nepřipravuje hrdiny Dostojevského o cit pro opravdovost ani o smysl pro spravedlnost, které jsou výrazně přítomny i v těchto dvou jeho raných romantických příbězích.

Zápisky z deníku spisovatele v letech 1880–1881 ve kterých se zamýšlí nad různými společenskými, morálními, etickými, uměleckými, politickými problémy tehdejšího Ruska. Publikováno podle původního vydání Kvasnička a Hampl, Praha, 1927. Ediční poznámku napsal Petr Pistorius.

Novely obsažené v tomto svazku (Poctivý zloděj, Cizí žena a muž pod postelí a Slabé srdce), spojuje úhel pohledu, kterým Dostojevský nahlíží na hrdiny svých vyprávění.Zdánlivbě všední postavy se pohybují v uzavřeném kruhu, ze kterého není cesta zpět - kruhu poněkud výjimečných situací či případů mezilidských vztahů, jež dotahují sotva znatelnou linku absurdity, která transformuje dějovou linku místy až k satirické banalitě.

Básnická kronika Petrohradu. Výběr veršů i próz tematicky spjatých s Leningradem, bývalým Petrohradem. Jsou v něm zastoupeni A. S. Puškin, N. V. Gogol, A. Tolstoj, A. Blok, M. Gorkij, V. Majakovskij aj. Úryvky z děl jednotlivých autorů jsou provázeny historickým výkladem. Kniha je doplněna stručnými biografickými údaji o autorech, nástinem nejdůležitějších událostí v životě města, slovníčkem cizích slov a vysvětlivkami.

Slavný román popisující nejtěžší chvíle autorova života: několik let strávených v káznici a následné vyhnanství.

Lyrická romantická próza o lásce náleží k ranému období autorovy tvorby a patří ke skvostům ruské literatury 19. století. Novela zachycuje náhlé milostné vzplanutí osamoceného snílka, který při svých toulkách večerním Petrohradem potkává záhadnou a nešťastnou mladičkou dívku. Jejich schůzky u Jekatěrinského kanálu ústí v něžný a silný milostný cit, který ale násilně končí dříve, než se mohl plně rozvinout.

Sbírka obsahuje 6 povídek, které dokládají nejen autorův um vytvářet postavy s propracovanou psychologií, ale také jeho zálibu v satiře. Obsahuje povídky: Něžná, Cizí žena a muž pod postelí, Poctivý zloděj, Krokodýl, Plazunkov, Mužik Marej.

Mnozí milovníci Dostojevského považují Výrostka za jeho nejlepší dílo. Autorův génius v něm s neuvěřitelnou přesvědčivostí a otevřeností promlouvá ústy vypravěče - hlavní postavy, na nejzazší okraj společnosti vyhoštěného levobočka Arkadije Dolgorukého, který sám sebe s odzbrojující upřímností označuje za „výrostka" a stejně kriticky dokáže nahlížet i na své okolí. Je to mládenec plný protikladů - citlivý a současně zmatený ve svých citech, naivní a nedůvěřivý zároveň, na straně jedné upřímný, romantický snílek, toužící dobrat se pravdy a dobra i za cenu sebeobětování, na straně druhé člověk „podzemní", pokořený a zesměšňovaný, sebedestruktivní a sám sebou pohrdající, toužící po pomstě. Jeho těžký a zdlouhavý zápas o sebe sama se podobá hře v neúprosnou ruletu. Podaří se mu po všech bouřlivých a podivuhodných peripetiích obstát?

Námět potažmo zpracování Vsi Stěpančikovo lze do značné míry označit jako až nedostojevsky banální s paralelou více v dobové francouzské próze než v pozdějších psychologicky propracovaných románech. Podstata této novely je postavena na značně vykonstruované zápletce s dobromyslným plukovníkem ve výslužbě Jegorem Iljičem Rostaněvem, jež je citově vydírán jak svou matkou tak družinou značně vzdálených příbuzných a zejména někdejším šaškem generála Krachotkina, druhého to manžela plukovníkovy matky, Fomou Fomičem Opiskinem, jež ještě před smrtí svého tyrana získal nad plukovníkovou matkou zcela neomezený vliv jako životem vláčený intelektuál, vědec a spisovatel. Svou moc poté kombinací vydírání a zastrašování rozšířil i na samého plukovníka tak, že ač svým vztahem k rodině příživník, stal se zcela neomezeným pánem, jež řídil jak plukovníkovo hospodářství, tak vnitřní chod rodiny

Fantaskní povídka světového autora s překvapivým motivem. Krokodýl představuje satiricko-komickou linii Dostojevského tvorby. Jde o neuvěřitelný příběh člověka, který se ocitl proti své vůli v krokodýlích útrobách. Kupodivu se tam zcela pohodlně zabydlí a vysílá své rádoby filozofické úvahy zvědavým divákům. Jeho přítel se mu snaží nějakým způsobem pomoci, ale každý pokus ztroskotává. Žena nešťastníka bere celou věc na lehkou váhu a neodříká si ani módní výstřelky ani společenské zábavy. Celá tato neuvěřitelná historie prý měla být satirou na Černyševského a jeho ženu, ale přerostla v satiru na velkohubost a pokřivené lidské vztahy.

Próza klasika světové literatury. Nastalo léto a Alexej Ivanovič Velčaninov navzdory všem předpokladům zůstal v Petrohradě - aniž by tušil, co mu tohle léto přinese, respektive kdo znovu a nečekaně vstoupí do jeho života, aby zcela zásadně změnil jeho směr.

Čtyři drobné milostné prózy. Titulní povídka Něžná je známa i z televizního zpracování. Nerovný svazek mladičké dívky, sirotka a usedlého zastavárníka s vyhraněným životním názorem vyúsťuje do naprostého nepochopení, které mladá žena řeší sebevraždou. Obdobná tematika, marná snaha ženy vymanit se z psychického nadvládí životního partnera, charakterizuje i povídku Bytná. Malý hrdina je svěží vylíčení prvního citového vzplanutí. Soubor uzavírá vrcholové dílo Dostojevského milostné epiky, lehce nadýchnuté vzpomínky na milostná zklamání, pastelově zasněné Bílé noci.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je extatik, zamilovaný do života svých postav tajemnou láskou, tím vášnivější, čím je život k nim krutější, čím víc je od sebe odstrkuje. Dobro je u Dostojevského stav milosti, který završuje vítězstvím nad hříchem. Proto snad nechává svou Nětočku Nezvanovovou vyrůstat uprostřed největší mravní a fyzické bídy, v rozhárané rodině nadaného, ale zkrachovaného hudebníka, otčíma Jefimova. Ponechává jí sice nepatrnou, ale přece jen naději na lásku, stejně trýznivou a beznadějnou, jako všechno, co v jejím světě patří k lidskému životu. Lze-li románovou fikci chápat i jako autorovu zpověď, pak Nětočka Nezvanovová má k takové zpovědi nejblíže z řady románů a novel, které autor napsal v době neklidu, chudoby a horečné spisovatelské práce po roce 1846, kdy mu novela Chudí lidé vynesla první literární věhlas....

Hlavní hrdina Ordynov, který je nucen najít si nový podnájem poté, co se jeho bytná odstěhuje z Petrohradu, se pokouší rozluštit tajemství a přijít na stopu zla ve fantasmagorii snového i reálného světa. Po dlouhodobé osamocenosti je však zmítán schizofrenními kombinacemi snů i skutečnýchudálostí a neschopen zpracovat veliké množství dojmů.

Fantastická próza hoffmannovského typu, kterou Dostojevskij doplnil posíleným zřetelem k reálné složce světa. Jde o příběh drobného úředníka, jenž má svého dvojníka – motiv, který se zde objevuje vůbec poprvé a který autor později bravurně rozvinul v románové epopeji Bratři Karamazovi. A není zcela bez zajímavosti, že Vladimir Nabokov označil Dvojníka za nejlepší Dostojevského novelu.

Ve Fantastických povídkách prezentuje autor svojí typickou psychologizující formou, někdy s překvapivě groteskními prvky, většinou obyčejné měšťáky, jejichž život však rozehrává jako fantastickou hru, v níž je hrdina stavěn do rozhodujících životních situací, nebo svádí složité vnitřní boje o věci, jež se pouze nám mohou zdát malicherné. 26-052-68

Nejrozsáhlejší soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí autorovy tvorby. Obsahuje jak slavné texty (Dvojník, Něžná), tak i méně známá díla (Chlapec u Kristova vánočního stromu, Mužik Marej). V novele Dvojník z r. 1846 se poprvé setkáváme s rozpolceným vědomím člověka, zatímco v povídce Něžná sledujeme vnitřní monolog muže po sebevraždě jeho ženy. Povídky jako Pan Probaštin, Plazunkov a Slabé srdce odkrývají autorovo mistrovství v charakteristikách postav, které jsou často oběťmi velkoměsta. V textu Vánoční strom a svatba se objevuje dětská postava, která se stává obětí cynického chování dospělých. Humornější stránku autorovy tvorby představuje povídka Cizí žena a muž pod postelí, stejně jako satirický Krokodýl, který zobrazuje absurdní situaci. Román v devíti dopisech zesměšňuje pokryteckou morálku ve vztazích. K závěrečnému období patří text Bla bla bla, zamýšlená část cynického Dekameronu. Chlapec u Kristova vánočního stromu a Mužik Marej, označované jako „sváteční“, vznikly jako novinářské příspěvky. Fantastická povídka Sen směšného člověka, uzavírající výbor, prolíná reálný a fantastický svět a naznačuje cestu k dílům M. Bulgakova a K. Čapka, přičemž dává volný průchod fantastičnosti.

Kniha obsahuje dvě povídky Polzunkov a Román v devíti dopisech. Tyto dva drobné skvosty z povídkové tvorby Dostojevského přibližují čtenářům další z galerie petrohradských postaviček. Polzunkov sestává obětí kruté hry svého prohnaného nadřízeného a vinou své naivity přichází nejen o všechny peníze, ale i o nevěstu a ocitá se na samém dně. Také v Románu v devíti dopisech se hraje o přátelství mužů a o čest ženy: tentokrát vítězí lstí žena, které se podaří zatajit nevěru.

Tato prvotina Dostojevského byla s nadšením uvítána jako mistrné dílo kritického realismu. Formou románu v dopisech podává obraz života ponížených a ukřivděných obyvatel Petrohradu v polovině minulého století. Hrdinou knížky je Makar Děvuškin, úředníček, který starosti o chleba a strach z jeho ztráty spojuje s dojemnou péčí o osud bezbranné dívky. V jeho postavě je zachycena všecka tupost a omezenost tehdejšího kancelářského světa. Děvuškin nenalézá odpověď na otázku, jaké jsou příčiny sociální nespravedlnosti, není schopen postavit se na obranu svých práv. Když se Varvara provdá za statkáře Bykova, resignuje. Namísto soucitu s chudými lidmi nastupuje u autora beznaděje. A proto je v podstatě celý román jen výzvou k mocipánům, aby měli slitování se slabými a bezbrannými. Přesto však jím Dostojevskij donutil čtenáře k "volnomyšlenkářství" a kritice samoděržaví.

Miniatura z roku 1846, která představuje jednu z postaviček petrohradského života. Skromný a nenápadný pan Procharčin, jak se ukáže po jeho smrti, byl vlastně boháč, který si za život naspořil pěkné peníze. Povídka připomíná podobnou figurku z Nerudových Povídek malostranských. Mistrně zachycené charaktery i příznačné prostředí starého Petrohradu způsobují, že tyto příběhy nestárnou a poskytují čtenáři jedinečný zážitek.

Soubor Dostojevského kritických a publicistických článků z let 1861-1877 sestavený A. Bémem.

Jako v ostatních Dostojevského románech, ani zde nenajdeme nekomplikovaný vztah dvou bytostí, nýbrž složitý obrazec mučivých milostných vztahů a propletenců, kterých nejsou ušetřeny ani děti. Dostojevskij měl klíč k osudu svých románových postav ve svém vlastním životě, odtud pramení jeho citovost, vášnivost a zaujetí pro všechny ''uražené a ponížené'', kteří byli jeho blíženci.

Dvousvazkové dílo. Román Idiot se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, kterého jeho žárlivost dovede až k vraždě milované Nastasji. Kníže však v něm vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Sám se psychicky zhroutí. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jemomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…

První ucelený soubor ideově, psychologicky, umělecky a biograficky nejzávažnějších dopisů umělcových, chronologicky řazených, objasňuje mnohé z jeho duševního života a seznamuje s jeho filosofickými, politickými a estetickými myšlenkami. Dopisy vydávají svědectví o jeho vnitřních a vnějších otřesech, jeho intimním životě, existenčním a tvůrčím napětí, vztahu k představitelům ruské i světové literatury, ale i o jeho současnících, soudobém kulturním životě a celkové atmosféře doby.

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.

Spisy F. M. Dostojevského Svazek 6., obsahuje povídky: Dvojník - petrohradské poema, 1846 Nétička Nezvánova - úryvky ze vzpomínek, 1849 Malinký hrdina - z neznámých memoárů, 1849

Fantaskní povídka světového autora s překvapivým motivem. Krokodýl představuje satiricko-komickou linii Dostojevského tvorby. Jde o neuvěřitelný příběh člověka, který se ocitl proti své vůli v krokodýlích útrobách. Kupodivu se tam zcela pohodlně zabydlí a vysílá své rádoby filozofické úvahy zvědavým divákům. Jeho přítel se mu snaží nějakým způsobem pomoci, ale každý pokus ztroskotává. Žena nešťastníka bere celou věc na lehkou váhu a neodříká si ani módní výstřelky ani společenské zábavy. Celá tato neuvěřitelná historie prý měla být satirou na Černyševského a jeho ženu, ale přerostla v satiru na velkohubost a pokřivené lidské vztahy.

Díl třetí: Hlava první: Slavnost. Část první Hlava druhá: Zakončení slavnosti Hlava třetí: Konec románu Hlava čtvrtá: Poslední usnesení Hlava pátá: Návštěva Hlava šestá: Trudná noc Hlava sedmá: Poslední pouť Štěpána Trofimoviče Hlava osmá: Závěr Dodatek: Zpověď Stravroginova (U Tichona) s poznámkou překladatele.