Fjodor Michajlovič Dostojevskij Knihy

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.

Zdařilá, na první pohled logická obhajoba vraždy se rozpadá, když se vrah musí postavit tváří v tvář pravé povaze svého činu. Rodion Raskolnikov, uvězněn v zoufalé chudobě, dospěje k závěru, že někteří výjimeční lidé si zaslouží právo vystoupit mimo běžné zákony, aby vykonali obtížné činy pro dobro ostatních a lidstva jako celku. Oprávňuje svůj plán okrást a zabít bohatou, neoblíbenou zastavárnu, s tím, že si vezme peníze, přežije a bude moci konat dobré skutky. Hrozivý čin vraždy a nevyhnutelný sled událostí, které následují, vrhají Raskolnikova do noční můry duševní nerovnováhy a morálního trápení. Každá situace, která nastane, posiluje jeho vinu a ukazuje, jak jeho brutální čin přinesl pouze zkázu a bolest. Nečekaná návštěva rodiny a policisty, který se zdá být sarkasticky si vědom jeho viny, staví Raskolnikova do pozice, kdy si není jistý, zda i vyznání přinese smysluplné vykoupení.

Bratři Karamazovi jsou jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové. Pětičlennárodina je pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu: otec Fjodor je realita smyslného nevykoupeného těla, bratři Ivan - čirý rozum, Dmitrij je vášeň a Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.

Zločin a trest (1866) je první v řadě velkých románů F. M. Dostojevského, velkého slovesného tvůrce, jehož dílo dalo moderní literatuře impulsy živé dodnes. V příběhu Raskolnikova, člověka dohnanéhostrádáním a bezvýchodností až k vraždě, pro kterou si zdánlivě nachází ospravedlnění ve vlastní nadčlověčské teorii, je s ohromnou uměleckou silou vylíčen život velkoměstské chudiny, chmurné ovzduší petrohradských činžáků, schodišť, přeplněných bytů, tržišť, krčem a pivnic, utvářející charaktery lidí utištěných nespravedlivým společenským řádem. Zločin a trest je napínavý kriminální román, v němž je celý děj a celé napětí přeneseno do duše hrdiny, vraha Raskolnikova. Není to román o tom, jak byl zločin spáchán a jak byl vypátrán jeho pachatel, nýbrž o tom, jak vůbec mohl být spáchán a jak vrah zabil především člověka v sobě. Román Zločin a trest zůstává a zůstane jedním z nejsilnějších výkřiků lidskosti, dožadující se spravedlnosti pro malé a utlačované a burcující k odstranění sociálních křivd a zlořádů, z nichž se nakonec rodí nejen vraždy a zločiny jednotlivců, nýbrž i hromadné zločiny proti lidskosti.

Dvousvazkové vydání. Román Idiot se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, kterého jeho žárlivost dovede až k vraždě milované Nastasji. Kníže však v něm vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Sám se psychicky zhroutí. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jemomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…

Úvodní dva díly, šestidílného románu o studentu Raskolnikovi, jeho filozofii, která je odrazem jeho sociálních potíží, ale i odrazem doby.

Jaký je tento poslední a proslulý Dostojevského román? Je to román kriminální, sociálně filosofický, nábožensko-mystický, rodinný, polemický, obžalobný, nebo je to něco na způsob církevního traktátu? Dodnes o tom pokračují spory a na všechny tyto atributy je možno odpovědět kladně. Ale ještě správnější bude, řekneme-li, že je to vše v jednom, a navíc, že je to strašná, krutá, až úděsná kniha, jejíž problémy a otázky, zvláště v době jejího vzniku, zmítaly životem a v jiných podobách nepřestaly vyzařovat do moderní literatury. Je v ní celý svět ruských typů, široký obraz ruského života, román osudu člověka, Ruska, lidstva, ale také všechen souhrn myšlení a hledačství Dostojevského, jeho svár s filosofickým materialismem a se socialismem, ale také i všecka míra jeho vlastních pochybností, protest proti nespravedlnosti a krutosti světa a jeho božského i lidského řádu. Děj románu je očividně obrazem mučivých myšlenek, vášnivých citů a krutých pochybností Dostojevského, řítí se kupředu s nezadržitelným napětím a dramatismem, plným zvratů; postavy bratrů Karamazových i jejich otce navždy utkví v paměti čtenáře.

Román o úředníkovi, který čelí ponižování a zesměšňování. Jedinou jeho spřízněnou duší je prostitutka Líza.On však neocení její přízeň a dobro jí oplácí zlem. Klesl tím na samé dno. Dostojevskij se zde snaží vysvětlit vnitřní motivaci chování lidí, něco, co nemůžeme kontrolovat rozumem, co je uloženo v našem podvědomí.

Nad textem F. M. Dostojevského. Legenda o Velkém inkvizitorovi z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi vyprovokovala celou řadu reakcí největších ruských myslitelů minulého a našeho století. Kniha je výběrem po generace trvající diskuse o smyslu svobody a víry moderního člověka.

Ilustrované vydání jednoho z nejvýznamnějších děl zlatého věku ruské literatury obsahuje desítky dosud nepublikovaných obrazů ruského malíře Borise Grigorjeva. Dostojevského román, který poprvé vyšel česky v roce 1894, byl brzy po svém vydání považován za vrchol světové literatury a dodnes patří k nejčtenějším dílům. Na pozadí osudu rodiny Karamazovových, kde je nejstarší syn Dimitrij obviněn z otcovraždy, Dostojevskij zkoumá klíčové filozofické otázky lidstva. Toto vydání je obohaceno unikátní sérií šedesáti ilustrací Grigorjeva, významného ruského malíře první poloviny dvacátého století, jehož díla jsou součástí mnoha muzeí v Rusku i na Západě. Grigorjev byl známý i v meziválečném Československu, kde měl svou první výstavu v roce 1926. Jeho monumentální polyptych Tváře světa byl zakoupen československým státem a dnes se nachází v Národní galerii v Praze. Grigorjev pracoval na karamazovském cyklu v letech 1916 až 1932, ačkoliv projekt ilustrovaného vydání nebyl nikdy realizován. Cyklus, zahrnující 58 kvašů, akvarelů a kreseb, byl vystaven v roce 1933 v New Yorku a poté zůstal široké veřejnosti neznámý. Dnes ilustrované vydání obsahuje přes osmdesát Grigorjevových obrazů, včetně dalších děl tematicky spřízněných s ruskými náměty.

Osamělý mladík narazí jednoho dne na břehu řeky na půvabnou dívku, k níž vzplane touhou. Dívka ale čeká na svého nastávajícího, který by měl každým dnem dorazit do města. Čas ovšem běží, snoubenec o sobě nedává vědět a zamilovaný mladík se rozhodne jednat.

Předposlední román Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) byl marxisty a zejména Gorkým a Lunačarským léta odsuzován jako pamflet brojící proti revoluční akci, nicméně světoznámému znalci temných pohnutek lidské duše v něm šlo především o to, jak a zda vůbec se jeho milované Rusko vyrovná s démony. Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější. V roce 1988 je na filmové plátno převedl režisér Andrzej Wajda.

Svazek obsahuje menší Dostojevského práce z let 1862-1869. Kolem několikrát zfilmovaného a zdramatizovaného románu Hráč, zachycujícího s užitím některých autobiografických prvků hráčskou vášeň a její rozleptávající vliv na člověka, jsou seskupeny další prózy mistrovsky obrazící psychologii lidí vyřazených z obvyklých lidských vztahů (Nemilá příhoda, Zápisky z podzemí, Krokodýl, Věčný manžel). Doplňují jej dojmy z cesty po západní Evropě (Zimní poznámky o letních dojmech).

I. Fejetony II. O Kultuře a literatuře III. Polemiky a pamflety

Svazek zahrnuje jednak práce z konce čtyřicátých let (tj. povídku Bílé noci, "sentimentální román" dvou ostýchavých milenců, román Nětočka Nězvanovová, pohnutý příběh dcery zkrachovaného hudebníka, příběh, v němž autor citlivě vystihl dětskou psychologii, povídku Malý hrdina, napsanou r. 1849 ve vyšetřovací vazbě) a jednak práce z konce padesátých let (tj. satirickou novelu Strýčkův sen, karikující maloměstské prostředí a zaostalost statkářské šlechty, a satirický román Ves Stěpančikovo a její obyvatelé, v němž je podán typ vesnického tyrana, pokrytce a lháře).

Čísi zápisky Román v devíti dopisech Pan Procharčin Cizí žena a muž pod postelí Poctivý zloděj Polzunkov Vánoční stromek a svatba Nemilá příhoda Krokodýl Zápisky z podzemí Sen směšného člověka

Dvě Dostojevského satiricko-dramatické novely.

Biografie o životě a díle známého ruského spisovatele a myslitele.

Jako v ostatních Dostojevského románech, ani zde nenajdeme nekomplikovaný vztah dvou bytostí, nýbrž složitý obrazec mučivých milostných vztahů a propletenců, kterých nejsou ušetřeny ani děti. Dostojevskij měl klíč k osudu svých románových postav ve svém vlastním životě, odtud pramení jeho citovost, vášnivost a zaujetí pro všechny ''uražené a ponížené'', kteří byli jeho blíženci.

Jeden ze stěžejních autorových románů vypráví o mladém ruském šlechtici, který pod vlivem milostného zklamání propadne hráčské vášni v ruletě. Pozadím příběhu je hráčské prostředí západoevropských lázní minulého století, prostředí, v němž vystupuje místní smetánka i řadapodvodníků všeho druhu, přičemž Dostojevskij zde na strojeném světáctví přítomné ruské šlechty ukazuje její morální i hmotnou bídu.

Proslulý psychologický román, v němž Dostojevský zobrazuje ideál dokonalého a krásného člověka. Hlavní hrdina kníže Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností prostředí ruských měšťáků a kupců, lidi mravně a citově narušené, nedokáže však v nich vzkřísit člověka a hyne spolu s nimi. Autor ukazuje hrdinu jako typ, který by mohl obrodit svět, přičemž čtenář poznává, že hrdina svou filosofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe. 26-024-74

Titulní próza Hráč (1866), kterou sám autor označuje jako román, je mistrovskou, zčásti autobiografickou studií hráčské vášně: v prostředí lázeňského města se odehrává příběh mladého preceptora, jenž se stává obětí kurtizány „mezinárodního formátu“ a končí jako profesionální hráč. Novela Věčný manžel (1870) líčí svérázný způsob problému manželského trojúhelníku - až na to, že tady se podváděný manžel dovídá o svých parohách ex post, po smrti své ženy. Závěrečná Nemilá příhoda je sarkastická povídka o generálovi, který zcela neplánovaně navštíví oslavu svatby svého podřízeného a notně se tam ztrapní....

Povídka je o žárlivém muži, který chce nachytat svého rivala se svojí manželkou; když se vrací z opery, je svědkem něčeho nepředvídatelného, to se nakonec vysvětlí v závěru samotné povídky

Spisy F.. M. Dostojevského svazek XXV. Deník spisovatelův za rok 1873 (Z časopisu "Graždanin")

Sbírka jedné novely a šesti povídek - Hráč, Bobok, Sen směšného člověka, Vánoční večírek a svatba, Nepříjemný příběh a Pokorná.

Bílé noci - Štěstí prožité ve sledu čtyř jasných severských nocí tohoto sentimentálního románku uplývá stejně rychle jako jejich pomíjivá nádhera. Nětočka Nězvanovová - vyrůstá uprostřed bídy, strachu a přetvářky, ve světě zborcených iluzí, žije víc snem a fantazií. Spojení skutečnosti se snovou fantazií nepřipravuje hrdiny Dostojevského o cit pro opravdovost ani o smysl pro spravedlnost, které jsou výrazně přítomny i v těchto dvou jeho raných romantických příbězích.

Zápisky z deníku spisovatele v letech 1880–1881 ve kterých se zamýšlí nad různými společenskými, morálními, etickými, uměleckými, politickými problémy tehdejšího Ruska. Publikováno podle původního vydání Kvasnička a Hampl, Praha, 1927. Ediční poznámku napsal Petr Pistorius.

Novely obsažené v tomto svazku (Poctivý zloděj, Cizí žena a muž pod postelí a Slabé srdce), spojuje úhel pohledu, kterým Dostojevský nahlíží na hrdiny svých vyprávění.Zdánlivbě všední postavy se pohybují v uzavřeném kruhu, ze kterého není cesta zpět - kruhu poněkud výjimečných situací či případů mezilidských vztahů, jež dotahují sotva znatelnou linku absurdity, která transformuje dějovou linku místy až k satirické banalitě.

Básnická kronika Petrohradu. Výběr veršů i próz tematicky spjatých s Leningradem, bývalým Petrohradem. Jsou v něm zastoupeni A. S. Puškin, N. V. Gogol, A. Tolstoj, A. Blok, M. Gorkij, V. Majakovskij aj. Úryvky z děl jednotlivých autorů jsou provázeny historickým výkladem. Kniha je doplněna stručnými biografickými údaji o autorech, nástinem nejdůležitějších událostí v životě města, slovníčkem cizích slov a vysvětlivkami.

Slavný román popisující nejtěžší chvíle autorova života: několik let strávených v káznici a následné vyhnanství.

Tato romantická novela mladého Dostojevského zůstala v jeho díla osamocená. Jejími hrdiny jsou dva snílci, kteří se po čtyři bílé severské noci setkávají na petrohradském nábřeží: sedmnáctiletá Nastěnka, čekající po roce odloučení na návrat svého milého, a vypravěč příběhu, šestadvacetiletý mladík, jehož život až do tohoto setkání míjel daleko od skutečnosti, ve světě fantazie a vyčtených představ. Obdobný osud oba mladé lidi na chvíli sblíží, a když nakonec Nastěnka odchází se svým snoubencem, uvědomuje si její čtyřdenní přítel, že tento krátký vztah je mu posilou pro celý další život.

Sbírka obsahuje 6 povídek, které dokládají nejen autorův um vytvářet postavy s propracovanou psychologií, ale také jeho zálibu v satiře. Obsahuje povídky: Něžná, Cizí žena a muž pod postelí, Poctivý zloděj, Krokodýl, Plazunkov, Mužik Marej.

Vedle Zločinu a trestu a Bratrů Karamazových je román Výrostek jedním z nejčtenějších a kritikou nejoceňovanějších románu F.M.Dostojevského. Romantický, v podstatě charakterní hrdina se rozhodne zbohatnout - peníze ho nelákají proto, aby získal pohodlný život, chce jimi dosáhnout na nikom nezávislé moci, stačí mu pocit nadřazenosti pro sebe sama.

Námět potažmo zpracování Vsi Stěpančikovo lze do značné míry označit jako až nedostojevsky banální s paralelou více v dobové francouzské próze než v pozdějších psychologicky propracovaných románech. Podstata této novely je postavena na značně vykonstruované zápletce s dobromyslným plukovníkem ve výslužbě Jegorem Iljičem Rostaněvem, jež je citově vydírán jak svou matkou tak družinou značně vzdálených příbuzných a zejména někdejším šaškem generála Krachotkina, druhého to manžela plukovníkovy matky, Fomou Fomičem Opiskinem, jež ještě před smrtí svého tyrana získal nad plukovníkovou matkou zcela neomezený vliv jako životem vláčený intelektuál, vědec a spisovatel. Svou moc poté kombinací vydírání a zastrašování rozšířil i na samého plukovníka tak, že ač svým vztahem k rodině příživník, stal se zcela neomezeným pánem, jež řídil jak plukovníkovo hospodářství, tak vnitřní chod rodiny

Fantaskní povídka světového autora s překvapivým motivem. Krokodýl představuje satiricko-komickou linii Dostojevského tvorby. Jde o neuvěřitelný příběh člověka, který se ocitl proti své vůli v krokodýlích útrobách. Kupodivu se tam zcela pohodlně zabydlí a vysílá své rádoby filozofické úvahy zvědavým divákům. Jeho přítel se mu snaží nějakým způsobem pomoci, ale každý pokus ztroskotává. Žena nešťastníka bere celou věc na lehkou váhu a neodříká si ani módní výstřelky ani společenské zábavy. Celá tato neuvěřitelná historie prý měla být satirou na Černyševského a jeho ženu, ale přerostla v satiru na velkohubost a pokřivené lidské vztahy.

Chtělo by se říci, že v tématu klamaného manžela, jež po celá léta bezmezně miloval a věřil v lásku své ženy, zatímco ona jej bezostyšně podváděla s tím, jehož si nanejvýš vážil a honosil se jeho přátelstvím, bylo již naspáno vše a krom hry žárlivosti a msty ani nemůže být napsáno cokoliv nového, nicméně Dostojevského genialita vytesala i z tohoto vyčpělého námětu psychologické drama, pro které lze hledal paralely právě zas jen v Dostojevském. Toto vydání navíc obsahuje novelu: Cizí žena a muž pod postelí

Jedna z nejmistrnějších povídek Dostojevského z roku 1876, která předznamenává některé módní disciplíny tehdejší doby (např. Freudovu psychoanalýzu). Základ tvoří tragický milostný vztah dvou lidí s odlišnou životní zkušeností, staršího muže a mladé dívky, který dává jednomu z partnerů příležitost k sebezpytování a pokání.

Povídka F.M.Dostojevského popisuje smutný osud dívky, vyrůstající v bídě a rozhárané rodině hudebníka.Přesto najde i naději na lásku.

Hlavní hrdina Ordynov, který je nucen najít si nový podnájem poté, co se jeho bytná odstěhuje z Petrohradu, se pokouší rozluštit tajemství a přijít na stopu zla ve fantasmagorii snového i reálného světa. Po dlouhodobé osamocenosti je však zmítán schizofrenními kombinacemi snů i skutečnýchudálostí a neschopen zpracovat veliké množství dojmů.

Fantastická próza hoffmannovského typu, kterou Dostojevskij doplnil posíleným zřetelem k reálné složce světa. Jde o příběh drobného úředníka, jenž má svého dvojníka – motiv, který se zde objevuje vůbec poprvé a který autor později bravurně rozvinul v románové epopeji Bratři Karamazovi. A není zcela bez zajímavosti, že Vladimir Nabokov označil Dvojníka za nejlepší Dostojevského novelu.

Ve Fantastických povídkách prezentuje autor svojí typickou psychologizující formou, někdy s překvapivě groteskními prvky, většinou obyčejné měšťáky, jejichž život však rozehrává jako fantastickou hru, v níž je hrdina stavěn do rozhodujících životních situací, nebo svádí složité vnitřní boje o věci, jež se pouze nám mohou zdát malicherné. 26-052-68

Nejrozsáhlejší soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí autorovy tvorby. Obsahuje jak slavné texty (Dvojník, Něžná), tak i méně známá díla (Chlapec u Kristova vánočního stromu, Mužik Marej). V novele Dvojník z r. 1846 se poprvé setkáváme s rozpolceným vědomím člověka, zatímco v povídce Něžná sledujeme vnitřní monolog muže po sebevraždě jeho ženy. Povídky jako Pan Probaštin, Plazunkov a Slabé srdce odkrývají autorovo mistrovství v charakteristikách postav, které jsou často oběťmi velkoměsta. V textu Vánoční strom a svatba se objevuje dětská postava, která se stává obětí cynického chování dospělých. Humornější stránku autorovy tvorby představuje povídka Cizí žena a muž pod postelí, stejně jako satirický Krokodýl, který zobrazuje absurdní situaci. Román v devíti dopisech zesměšňuje pokryteckou morálku ve vztazích. K závěrečnému období patří text Bla bla bla, zamýšlená část cynického Dekameronu. Chlapec u Kristova vánočního stromu a Mužik Marej, označované jako „sváteční“, vznikly jako novinářské příspěvky. Fantastická povídka Sen směšného člověka, uzavírající výbor, prolíná reálný a fantastický svět a naznačuje cestu k dílům M. Bulgakova a K. Čapka, přičemž dává volný průchod fantastičnosti.

Kniha obsahuje dvě povídky Polzunkov a Román v devíti dopisech. Tyto dva drobné skvosty z povídkové tvorby Dostojevského přibližují čtenářům další z galerie petrohradských postaviček. Polzunkov sestává obětí kruté hry svého prohnaného nadřízeného a vinou své naivity přichází nejen o všechny peníze, ale i o nevěstu a ocitá se na samém dně. Také v Románu v devíti dopisech se hraje o přátelství mužů a o čest ženy: tentokrát vítězí lstí žena, které se podaří zatajit nevěru.

Tato prvotina Dostojevského byla s nadšením uvítána jako mistrné dílo kritického realismu. Formou románu v dopisech podává obraz života ponížených a ukřivděných obyvatel Petrohradu v polovině minulého století. Hrdinou knížky je Makar Děvuškin, úředníček, který starosti o chleba a strach z jeho ztráty spojuje s dojemnou péčí o osud bezbranné dívky. V jeho postavě je zachycena všecka tupost a omezenost tehdejšího kancelářského světa. Děvuškin nenalézá odpověď na otázku, jaké jsou příčiny sociální nespravedlnosti, není schopen postavit se na obranu svých práv. Když se Varvara provdá za statkáře Bykova, resignuje. Namísto soucitu s chudými lidmi nastupuje u autora beznaděje. A proto je v podstatě celý román jen výzvou k mocipánům, aby měli slitování se slabými a bezbrannými. Přesto však jím Dostojevskij donutil čtenáře k "volnomyšlenkářství" a kritice samoděržaví.

Miniatura z roku 1846, která představuje jednu z postaviček petrohradského života. Skromný a nenápadný pan Procharčin, jak se ukáže po jeho smrti, byl vlastně boháč, který si za život naspořil pěkné peníze. Povídka připomíná podobnou figurku z Nerudových Povídek malostranských. Mistrně zachycené charaktery i příznačné prostředí starého Petrohradu způsobují, že tyto příběhy nestárnou a poskytují čtenáři jedinečný zážitek.

Soubor Dostojevského kritických a publicistických článků z let 1861-1877 sestavený A. Bémem.

jeden z nejznámějších románů o 6ti dílech od F.M.Dostojevského. Sloužil jako předloha k několika divadelním hrám i filmům

Jako v ostatních Dostojevského románech, ani zde nenajdeme nekomplikovaný vztah dvou bytostí, nýbrž složitý obrazec mučivých milostných vztahů a propletenců, kterých nejsou ušetřeny ani děti. Dostojevskij měl klíč k osudu svých románových postav ve svém vlastním životě, odtud pramení jeho citovost, vášnivost a zaujetí pro všechny ''uražené a ponížené'', kteří byli jeho blíženci.

Dvousvazkové dílo. Román Idiot se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, kterého jeho žárlivost dovede až k vraždě milované Nastasji. Kníže však v něm vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Sám se psychicky zhroutí. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jemomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…

První ucelený soubor ideově, psychologicky, umělecky a biograficky nejzávažnějších dopisů umělcových, chronologicky řazených, objasňuje mnohé z jeho duševního života a seznamuje s jeho filosofickými, politickými a estetickými myšlenkami. Dopisy vydávají svědectví o jeho vnitřních a vnějších otřesech, jeho intimním životě, existenčním a tvůrčím napětí, vztahu k představitelům ruské i světové literatury, ale i o jeho současnících, soudobém kulturním životě a celkové atmosféře doby.

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.

Bratři Karamazovi jsou jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové. Pětičlennárodina je pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu: otec Fjodor je realita smyslného nevykoupeného těla, bratři Ivan - čirý rozum, Dmitrij je vášeň a Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.

Spisy F. M. Dostojevského Svazek 6., obsahuje povídky: Dvojník - petrohradské poema, 1846 Nétička Nezvánova - úryvky ze vzpomínek, 1849 Malinký hrdina - z neznámých memoárů, 1849

Fantaskní povídka světového autora s překvapivým motivem. Krokodýl představuje satiricko-komickou linii Dostojevského tvorby. Jde o neuvěřitelný příběh člověka, který se ocitl proti své vůli v krokodýlích útrobách. Kupodivu se tam zcela pohodlně zabydlí a vysílá své rádoby filozofické úvahy zvědavým divákům. Jeho přítel se mu snaží nějakým způsobem pomoci, ale každý pokus ztroskotává. Žena nešťastníka bere celou věc na lehkou váhu a neodříká si ani módní výstřelky ani společenské zábavy. Celá tato neuvěřitelná historie prý měla být satirou na Černyševského a jeho ženu, ale přerostla v satiru na velkohubost a pokřivené lidské vztahy.