Vladimir Jankélévitch
31. srpen 1903 – 6. červen 1985
Filozof a hudební vědec, jehož dílo se noří do hlubin lidské existence. Jeho psaní se vyznačuje pronikavou analýzou a hlubokým zamyšlením nad povahou času a mravnosti. Jankélévitch zkoumá jemné nuance lidských zkušeností, často se zaměřuje na složitost emocí a etických dilemat. Jeho práce nabízí jedinečnou perspektivu na to, co znamená být člověkem.
Vladimir Jankélévitch [jankelevič] (31. srpna 1903 Bourges - 6. června 1985 Paříž) byl francouzský filosof a muzikolog, který před válkou působil v Praze a za války v odbojovém hnutí.
Pocházel z rodiny židovských intelektuálů, kteří utekli z Oděsy před pogromem, jeho otec překládal do francouzštiny německé filosofy a Freuda. Po maturitě v Paříži začal roku 1922 studovat filosofii na École normale supérieure a 1923 se seznámil s H. Bergsonem, který ho trvale ovlivnil. 1924 promoval u E. Bréhiera prací o Plotinovi a v letech 1927-1933 učil na Francouzském institutu v Praze, kde se věnoval také hudbě a vydal knihy o Lisztovi a o Bergsonovi. 1933 obhájil v Paříži doktorskou práci o pozdním Schellingovi a od roku 1936 byl profesorem v Toulouse a v Lille. Po obsazení Francie roku 1940 se připojil k hnutí odporu, po osvobození v roce 1944 byl hudebním redaktorem, od roku 1947 profesorem v Lille a od roku 1951 profesorem morální filosofie na pařížské Sorbonně. V roce 1947 se oženil a roku 1951 se mu narodila dcera Sophie. 1954 uveřejnil „První filosofii“, jedno ze svých hlavních děl, od roku 1963 přednášel i na Svobodné univerzitě v Bruselu a roku 1979 odešel do důchodu.