Barbara Vine

Ruth Rendell (17.2.1930 – 2. 5. 2015) byla spisovatelka, která používala pseudonym Barbara Vineová. Debutovala v roce 1964 románem Smrt má jméno Doon, v němž vytvořila slavnou postavu detektiva Reginalda Wexforda. Od té doby vydala přes 50 titulů, přeložených do 25 jazyků, nákladem vyšším než 20 milionů výtisků. Kromě klasických detektivek píše psychothrillery a pod jménem Barbara Vineová tvoří romány o zločinu. Přes 20 jejích knih bylo zfilmováno. Za své dílo získala řadu ocenění, mimo jiné třikrát cenu E. A. Poea, dvakrát Zlatou dýku a v roce 1991 Diamantovou dýku Královské literární společnosti za celoživotní dílo. V roce 1997 byla za zásluhy povýšena do šlechtického stavu. Rendellová patří k nejproduktivnějším a nejprodávanějším současným autorům.

Kritika ji označuje za současnou nejlepší anglicky píšící autorku detektivního žánru na světě. Pěstěná žena s výraznýma očima a skvělým držením těla oslavila letos třiasedmdesáté narozeniny. Nikdo by jí je nehádal. „Královna zločinu“, anglická spisovatelka Ruth Rendellová, je na sebe stejně přísná jako soudci v jejích knihách na zločince. Zdá se, že s tím nemá problémy. „Autor detektivek musí být pedant,“ prohlašuje s přesvědčením. Její knihy se těší u českých čtenářů mimořádné oblibě.

Narodila se v Londýně a vyrůstala v Essexu. Rodiče z matčiny strany pocházeli z Dánska a Švédska. Na jejím smyslu pro odpovědnost se podepsal otec, Angličan, učitel fyziky a matematiky. „Když už něco děláš, dělej to pořádně,“ byla prý jeho oblíbená věta. Otec byl pro ni vzorem muže, právě podle něj prý „vyvzorovala“ svého skvělého detektiva Reginalda Wexforda „tak, aby se líbil ženám“. Chytrý, duchaplný, vtipný, spolehlivý, oddaný rodině. Zkrátka celý tatínek.

K roku 1964, kdy Wexford, ten vzor všech ctností, spatřil světlo světa, však vedla klikatá cesta. Ruth Grasemannová, jak se slavná spisovatelka jmenovala za svobodna, začala po střední škole pracovat jako novinářka v místních novinách v Essexu. Nebavilo ji to. S chutí dává k dobru, jak před nějakou večerní akcí napsala a odevzdala zprávu předem. Černá můra všech reportérů se tehdy stala skutečností: hlavní řečník na akci se skácel mrtev sotva začal mluvit, a všechno bylo náhle jinak. „Nebyla jsem dobrá novinářka, vždycky jsem tušila, že jednou začnu psát knihy,“ říká dnes. Ve dvaceti se však provdala za kolegu novináře Donalda Rendella, o tři roky později porodila syna a skoro deset let z ní pak byla píšící matka v domácnosti. Marně píšící. Zkoušela nejrůznější žánry, ale dokud se víceméně náhodou nepokusila o detektivku, nedařilo se jí prorazit. Úspěch se dostavil přímo raketově v roce 1964. Do té doby jí listonoš vytrvale přinášel zpátky jeden za druhým celkem šest odmítnutých rukopisů. Vlastně už ani nečekala, že jí někde něco vydají. Na první příběh Smrt má jméno Doon dostala nepatrnou zálohu pětasedmdesát liber. Ale kniha se líbila, americký nakladatel nabídl zálohu patnáctkrát vyšší, a autorka najednou pochopila, že se psaním nejspíš dokáže uživit. Byl to prý úžasný pocit. Příběhy k ní přicházely samy, nikdy nehledala inspiraci v černých kronikách novin a časopisů. Něco někde zaslechla, někdy stačila věta, pár slov, a fantazie už pracovala naplno. „Když k vám ale někdo přijde a řekne: Z tohohle by byla, panečku, kniha, je to vždycky beznadějné,“ tvrdí z vlastní zkušenosti. Říká, že víc ji zajímá motivace než zločin sám. Nikdy se nesetkala se žádným policistou – až na čtyři výjimky, když jí čtyřikrát po sobě vykradli dům. V životě nemluvila se žádným zločincem. Považuje to za zbytečné.

I když píše už čtyři desetiletí, vnímá pořád psaní jako cosi velice intimního. „Je to asi hezké, když lidé píšou a čtou úryvky přátelům a diskutují s nimi o tom,“ svěřuje se, „ale já to nedokážu. Kdybych to udělala, celý příběh se mi rozpadne, jako bych ho vynesla na strohé denní světlo, které ho zničí.“ Píše prý lehce, jednoduše proto, že o psaní nepřemýšlí a nemluví, prostě píše. Lidem, kteří se jí v dopisech ptají, co mají dělat, aby se také stali spisovateli, radí: „Přestaňte mi psát a pusťte se do toho.“ Rendellová s věkem vyzrává. Postupně se, podobně jako P. D. Jamesová, vypracovala v autorku, jejíž detektivní romány snesou přísnější literární měřítka. Mimochodem, P. D. Jamesovou obdivuje, zatímco Agathou Christie pohrdá, její způsob psaní považuje za překonaný. Jak šel čas a neobyčejně plodná Rendellová vydávala knihu za knihou, kritikové se začali předhánět v recenzování jejích děl a nešetřili superlativy. Oceňovali hlubokou psychologickou prokreslenost postav, smysl pro přesně odpozorovaný detail, z kterého mrazí. Její detektivky s inspektorem Wexfordem z městečka Kingsmarkhamu, psychothrillery i romány o zločinu, pro něž si vypůjčila jméno své babičky Barbara Vineová, člověka vtáhnou do děje tak, že nemůže přestat číst. Co lepšího se dá říct o detektivce?

Její hvězda stoupala, ale v manželství s parlamentním zpravodajem Daily Mailu Rendellem to začínalo skřípat. V roce 1975 se rozvedli, ale o dva roky později se zase vzali. Žili pak spolu a se čtyřmi kočkami až do manželovy smrti v roce 1999 v pět set let starém domě u vesnice Polstead v Suffolku. V roce 1997 byla autorka, ověnčená cenami a uznáními, povýšena do šlechtického stavu. Baronka Rendellová z Baberghu zasedá v Parlamentu a bere tohle své poslání vážně. Zároveň ale s přímo umanutou disciplinou vydává dvě knihy ročně. Dnes žije sama v třípatrovém domě v Maida Vale a ponechala si i dům v Suffolku. Ráda se stěhuje, od roku 1964, kdy jí vyšla první kniha, už se stěhovala osmnáctkrát. První noc v novém domově je prý vždycky báječná. Teď ale má pocit, že zakotvila. Říká o sobě, že je posedlá pořádkumilovností a patologicky disciplinovaná. Vstává v 6,15, nakrmí kočky (teď už jen dvě) a jde do koupelny jezdit na rotopedu. Posnídá trochu ovoce (jídlo ji prý nezajímá, leda snad v nějaké prvotřídní restauraci), usedne k jednomu ze čtyř počítačů a píše knihu. Odpoledne si dá trochu müsli s ovocem a odchází do parlamentu. Občas cestuje za synem, který působí jako sociální pracovník v Coloradu. Zdálo by se, že autorka spletitých a napínavých příběhů musí mít i vlastní život nabitý událostmi, ale je to zřejmě právě naopak. Ani samo psaní už po všech těch miliónech slov není tak fascinující jako kdysi. Čtenáře však její detektivky fascinují pořád stejně. Proč je vlastně tenhle žánr tak přitažlivý? Na to má Ruth Rendellová vlastní, poněkud nemilosrdnou odpověď: „Možná proto, že bychom se všichni rádi dopustili zločinu, a román nám to umožní. Kromě toho máme škodolibou radost z neštěstí druhých. Není to hezké, ale přesto myslím, že je to pravda. A tak sedíme v teple, pohodlí a bezpečí, a nikým netrestáni si čteme o tom, jak se jiným lidem dějí strašné věci.“ (Hospodářské noviny, příloha Víkend 38/2003, Naďa Klevisová)

Ocenění: • V roce 1976 jí asociace CWA (Crime Writers´ Association, Sdružení autorů detektivních příběhů) udělila za román Podoba ďábla (A Demon in My View) Zlatou dýku za nejlepší detektivku roku. • V roce 1985 získala Stříbrnou dýku za Čas všechno zahojí (The Three of Hands). • V roce 1986 jí asociace CWA udělila Zlatou dýku za román Smrt zaživa (Live Flesh), totéž prestižní ocenění získala o rok později za psychologický příběh A Fatal Inversion (pod pseudonymem Barbara Vine) a v roce 1991 za King Solomon´s Carpet. • V roce 1990 získala Literární cenu Sunday Times a Diamantovou dýku za celoživotní přínos detektivnímu žánru – snad nejcennější ocenění, které lze na tomto poli vůbec získat.