Bruno Arpaia Knihy

Barcelona, 1957. Daniel Sempere a jeho přítel Fermín, hrdinové románu Stín větru, se vracejí, aby čelili největší osudové výzvě. Právě když se zdá, že život rodiny Sempereových nabírá poklidný směr, navštíví jejich knihkupectví neznámý muž, jenž svým znepokojivým chováním předznamená odhalení tajemství ukrývaného dvě desetiletí v temné paměti města. Dozvědět se pravdu znamená pro Daniela vypořádat se s vlastním nejniternějším přízrakem. V Nebeském vězni, mistrovském románu plném intrik a emocí, se opět dokonale prolínají dějové linky předchozích knih, Stínu větru a Andělské hry: okouzlení literaturou a záhady, jež skrývá pohřebiště zapomenutých knih.

„Po patnácti letech se mi vrátila vzpomínka na ten den. Viděl jsem toho mladíka, jak se potuluje mlhou kolem nádraží Estación de Francia, a jméno Mariny mě znovu zasáhlo jako čerstvá rána. Každý z nás má ve své duši zamčené nějaké tajemství. A tohle je to moje.“ Píše se rok 1980 a mladý student Oskar Drai na jedné ze svých zasněných toulek potkává odvážnou Marinu. Společně se vydávají za záhadným znamením černého motýla. Nemají však ani tušení, jaké hrůzy na ně v temných uličkách Barcelony čekají.

L'energia del vuoto, finalista al Premio Strega 2011. E' notte, su un'autostrada svizzera. Una macchina procede a velocità sostenuta, diretta a Marsiglia. A bordo un uomo, Pietro Leone, funzionario dell'Onu a Ginevra. Accanto a lui dorme il figlio Pietro, una console stretta tra le mani, i jeans a vita bassissima come ogni adolescente che si rispetti. I due sono in fuga, da non si sa bene cosa. La sola cosa che Pietro sa è che da giorni qualcuno sta tenendo sotto controllo i movimenti suoi e della sua famiglia e che la moglie Emilia, ricercatore al Cern, è scomparsa da casa da qualche giorno. La donna stava lavorando, con un gruppo di fisici spagnoli, a un rivoluzionario calorimetro per decifrare le energie di fotoni ed elettroni...