Félix Guattari Knihy

Tisíc plošin je vrcholným dílem autorského týmu Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho a zároveň jedním z nejvýznamnějších teoretických textů, které ve dvacátém století vznikly. V této rozsáhlé a převratné knize se autoři vymezují proti celému dominantnímu západnímu způsobu myšlení,a to nejen na rovině obsahu, ale i formy: kniha není členěna do kapitol, nýbrž do "plošin", z nichž každá je vybavena imaginárním datem a kromě poslední z nich je podle slov samotných autorů možné číst je na přeskáčku. Jedním z ústředních motivů je polemika s psychoanalýzou, započatá již v předchozích dílech Deleuze a Guattariho, avšak záběr této jejich knihy je daleko širší, takže Tisíc plošin osloví nejen filosofy, ale i teoretiky umění, literární vědce, muzikology i politology. Právě zde totiž autoři formulují své nejslavnější pojmy, jako je stávání se, ritornel, rhizom nebo tělo bez orgánů.

Jedna z nejpozoruhodnějších knih dvojice francouzských autorů, která novým způsobem vymezuje místo filosofie na konci 20. stol. ve vztahu k vědě a umění. Brilantní ukázka toho, co oba autoři charakterizují jako nomádský či rhizomatický styl myšlení.

Kniha je druhým společným textem obou autorů, jakousi odbočkou mezi dvěma velkými spisy - AntiOidipem a Tisíci plošinami. Text vznikl na pozadí konceptů rozvinutých v AntiOidipovi (kterého lze s jistým posunem nazvat antipsychoanalytickým traktátem), hlavním tématem je však Kafka sám a problémy imanentní jeho dílu.

An early work that lays the foundation for establishing a polemical dimension to psychoanalysis.

A new, expanded, and reorganized edition of a collection of texts that present a fuller scope to Guattari's thinking from 1977 to 1985.

Transversality can be visualized as a fenced field with horses wearing adjustable blinkers, where the adjustment represents the "coefficient of transversality." When the blinkers are fully closed, the horses experience a traumatic encounter, but as they are opened, movement becomes easier. Originally published in French in 1972, this collection features articles by Félix Guattari written between 1955 and 1971, offering insight into his intellectual and political journey leading up to his collaboration with Gilles Deleuze in "Anti-Oedipus: Capitalism and Schizophrenia." Guattari's unique background includes co-founding the La Borde psychiatric clinic in 1953 with psychoanalyst Jean Oury, emphasizing that treating psychotics requires altering the entire institutional context. He viewed "institutional psychotherapy" as a means not only to heal but also to foster a new relationship with the world. A dissident within the French Communist Party and an active participant in the May 1968 student uprising, Guattari recognized the potential for integrating analysis into political groups. He conceptualized these groups as open machines—subject-groups—rejecting hierarchical structures and developing transversally, rhizomatizing through connections with other groups.

An "introduction to the nonfascist life" (Michel Foucault, from the Preface) When it first appeared in France, Anti-Oedipus was hailed as a masterpiece by some and "a work of heretical madness" by others. In it, Gilles Deleuze and Félix Guattari set forth the following theory: Western society's innate herd instinct has allowed the government, the media, and even the principles of economics to take advantage of each person's unwillingness to be cut off from the group. What's more, those who suffer from mental disorders may not be insane, but could be individuals in the purest sense, because they are by nature isolated from society. More than twenty-five years after its original publication, Anti-Oedipus still stands as a controversial contribution to a much-needed dialogue on the nature of free thinking.

Groundbreaking essays that introduce Guattari's theories of schizo-analysis, in an expanded edition.

The final work by the author before his death in 1992, Chaosmosis is a radical and challenging work concerned with the reinvention and resingularization of subjectivity. It attempts to embody affective change, the short-circuiting of signification and the proliferation of sense necessary to engage with non-discursive, artistic, poetic and pathic intensities. It includes critical reflections on Lacanian psychoanalysis, structuralism, information theory, postmodernism, and the thought of Heidegger, Bakhtin, Barthes, and others.