Patrik Ouředník

Patrik Ouředník

• 23. 4. 1957, Praha

  Český esejista, prozaik, básník a překladatel žijící od roku 1984 ve Francii.

Narodil se v rodině českého lékaře a středoškolské profesorky francouzštiny, Francouzky italského původu, žijící od roku 1949 v Čechách. Po absolvování ZDŠ vystřídal v letech 1973–1983 řadu zaměstnání, mj. jako knihkupecký příručí, pomocný archivář, skladník, listonoš, domácí dělník a sanitář. Současně se aktivně věnoval šachu. V roce 1984 emigroval do Francie, kde po několik let pracoval jako šachový trenér a konzultant, později jako knihovník. V letech 1986–1998 byl redaktorem a vedoucím literární rubriky čtvrtletníku L'Autre Europe (Paříž). V letech 1991–1995 vystudoval jako volný posluchač dějiny idejí a dějiny náboženského myšlení. V roce 1992 inicioval založení Svobodné univerzity v Nouallaguetu, kde v období 1995–2010 přednášel „prospěšné vědy“ („sciences utiles“). V letech 2003–2007 vedl v nakladatelství Paseka ediční řadu Smil: jazykem o jazyce. Od roku 2010 je spisovatelem z povolání. – Jeho manželkou je překladatelka Olga Špilarová (*1951).

Publikuje od druhé poloviny sedmdesátých let; jako překladatel debutoval v samizdatovém sborníku Boris Vian: Kroniky, texty, povídky (1978), který sám uspořádal, a oficiálně roku 1984 ve Světové literatuře texty Jacquese Brela; vlastní tvorbu začal uveřejňovat až po odchodu do Francie. V osmdesátých letech se francouzskými překlady české poezie podílel na vydávání Revue K, resp. při ní založené knižní edici. Česky publikoval ve druhé polovině osmdesátých let literární a společensko-kulturní články ve Svědectví (Paříž), francouzsky dlouhodobě přispívá do řady francouzských periodik, mj. do čtvrtletníku L’Autre Europe (nakl. L’Âge d’homme Paříž; v roce 1988 zde uspořádal soubor studií o vztahu spisovatele k moci L’Écrivain et le pouvoir). V roce 1990 připravil pro revue Plain Chant (Bassac) soubor pojednání o Vladimíru Holanovi doplněný ukázkami z básníkova díla. Po roce 1989 přispívá pravidelně do Souvislostí, příležitostně publikoval též v Respektu, Lidových novinách, Literárních novinách, Nové Přítomnosti, Češtině doma a ve světě, Kritické Příloze Revolver Revue a dalších periodikách (Aluze, Labyrint revue, Pandora, Plav, Rozrazil aj.). Získal řadu českých i zahraničních ocenění, jeho kniha Europeana se v roce 2001 stala v anketě Lidových novin Knihou roku, v roce 2013 obdržel Cenu Toma Stopparda (Svobodný prostor jazyka) a v roce 2014 Státní cenu za literaturu. Europeana je nejpřekládanější českou knihou po roce 1989 a stala se se též námětem četných divadelních realizací (česky poprvé dramatizována Dorou Viceníkovou a Janem Mikuláškem v Národním divadle v Brně v roce 2011). Ouředník je též autorem několika předmluv a doslovů, obvykle ke knihám, které sám přeložil (Samuel Backett, Raymond Queneau). – Používá pseudonymů Hana Letenská, Petr Sedlický, Petr Sedlecký, Patrick Collardeau (ve francouzském kontextu) a šifer P. O., P. T. O., P. T. T., P. S. a P. P. S.

Patrik Ouředník upoutal už svými vynalézavými překlady jazykově a stylisticky náročných děl francouzské literatury, nejprve experimentálních próz Borise Viana, posléze např. Beckettova Čekání na Godota či děl Alfreda Jarryho, Henri Michauxe, Françoise Rabelaise (jako překlad Rabelaise nicméně prezentoval i svůj původní text Pojednání o případném pití vína...), Raymonda Queneaua ad. Překládá rovněž českou literaturu do francouzštiny, zejména básnickou tvorbu Vladimíra Holana, Jana Skácela a Ivana Wernische. Do širšího kulturního povědomí vstoupil na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvěma díly slovníkového charakteru. Ve Šmírbuchu jazyka českého dosud nejšířeji a nejsoustavněji představil tzv. nekonvenční slovní zásobu, tedy hovorovou, argotickou a slangovou polohu češtiny, vytvářející barvitý a invenční protipól spisovného jazyka. Slovník Aniž jest co nového pod sluncem pak shromažďuje (a citacemi z literatury dokládá) slova, úsloví a rčení biblického původu v současné i starší slovní zásobě, často pozastřené ve svém výchozím i proměňujícím se významu. Oba Ouředníkovy slovníky mají přitom k sobě blízko jak zábavně rozverným způsobem výkladu, tak přesahem z jazykové sféry do sociologie a antropologie. O češtině na pozadí obecnějších problémů božského, ideálního a matečného jazyka Ouředník uvažuje v eseji Hledání ztraceného jazyka. Tematicky na něj navazuje rozsáhlejší práce Utopos to byl, kdo učinil mne ostrovem, v níž prostřednictvím chronologicky sestaveného katalogu utopií (ve smyslu literárního žánru) a utopistických ideových konceptů (re)konstruuje dějiny myšlení od antiky po současnost. Výběr ze svých kratších textů z let 1994–2012, zarámovaných pojmy a tématy, jež dlouhodobě poutají jeho pozornost (proměny myšlení a společnosti v průběhu času, jazyk jako nástroj ideové manipulace, vytváření mýtů, myšlenkových mechanismů a stereotypů stejně tak jako prostor možného osvobození prostřednictvím literárně tvůrčího aktu) shrnul spolu s několika korespondenčně vedenými rozhovory do svazku Svobodný prostor jazyka.

Důrazem na výrazovou stránku se vyznačuje také Ouředníkova vlastní umělecká tvorba. Vedle tří básnických sbírek (Anebo, Neřkuli, Dům bosého) a jazykově hravé pohádky (O princi Čekankovi...) upoutávají Ouředníkovy kompozičně důmyslné, litanicky formulované vzpomínky s fiktivními prvky. Ač sevřeny rámcem čtyřiadvaceti let (až po rok 1989), nad historickými fakty v nich převažuje evokace dobového ideologického jazyka, jazyka oficiálních frází a hesel, ale také jeho perzifláž tak, jak ji reprezentovala hovorová řeč metafor, přirovnávání, úsloví a vtipů (Rok čtyřiadvacet). Metodou asambláže historických faktů, fiktivních epizod či výkladu signifikantních pojmů Ouředník vytvořil alternativní dějiny 20. století v textu Europeana, jenž se pohybuje na pomezí beletrie a esejistiky. Jeho dějiny nejsou přímou mystifikací, jsou pohledem zdola, rezignujícím na tzv. velké dějiny; odhalují křehkost metod konstrukce dějin a způsobů, jak je vytvářena historické paměti společnosti. S marností snah překonat stereotypy a konvence se Ouředník vyrovnává i v knize Příhodná chvíle, 1855, jejímž tématem je zakládání osad na americkém kontinentu Evropany, toužícími po vytvoření svobodných, na evropském kontextu nezávislých společenstvích. Do českých reálií je situována próza Ad acta, zdánlivá detektivka, jež je ovšem především sarkastickou a provokativní výpovědí o současné češtině a jejích mluvčích. K beletrii se autor s odstupem několika let vrátil v původně francouzsky psané knize Histoire de France. À notre chère disparue (čes. Dějiny Francie. Naší drahé zesnulé, in Souvislosti 2016/1), nesoucí v podtitulu ironické označení „didaktický mikroromán“, a ještě předtím v české divadelní hře Dnes a pozítří, v níž podobně jako v prozatím poslední próze La fin du monde n'aurait pas eu lieu (Konec světa se prý nekonal) vybízí na pozadí variace na téma konce světa k reflexi smyslu civilizace, lidské existence i literární tvorby.