Patrik Ouředník Knihy

Argot? Slang? Žargon? Hantýrka? Není v autorově úmyslu ani kompetenci rozmnožovat řadu pokusů o vymezení jazykové oblasti jdoucí od obecné expresivní mluvy po zájmové slangy, vulgarismy a výrazy erotického charakteru. Materiál schromážděný v této knize by byl v souladu s různými, často rozpornými přístupy označován stejně dobře za argotický jako za obecně slangový či expresivní hovorový. Všechny tyto skupiny mají toliko jedno společné: jde o útvary vymykající se spisovnému jazyku. Vymezit, kde končí obecná čeština, zpravidla řazená k jazyku spisovnému, a začíná hovorová, je ovšem nezřídka stejně ošidné jako definovat argot nebo slang v jejich rozmanitosti. Pro náš účel se tedy přidržíme dostatečně vágního označení nekonvenční čeština. Šmírbuch jazyka českého obsahuje 1200 tematických skupin a podskupin a na 15 000 hesel. Celek je doplněn více než 1300 citáty z původní a překladové literatury. První vydání tohoto zdaleka největšího a prvního necenzurovaného slovníku vyšlo v Paříži v roce 1988. Naše vydání je doplněno o obsáhlý rejstřík, vlastně slovník argoticko-český.

Slovník obsahující přes 1300 výrazů a rčení biblického původu a doplněný citacemi z děl věhlasných i méně věhlasných biblistů – a ne vždy uctivými komentáři autora samého.

Slovník nekonvenční češtiny 1945–1989. Třetí, rozšířené vydání jedinečného díla v historii české lexikografie: přes šestnáct tisíc výrazů z oblasti argotu, slangu a „nekonvenční češtiny“ z let 1945 až 1989.

V knize Svobodný prostor jazyka shrnul básník, prozaik, esejista a překladatel Patrik Ouředník všechny své texty a rozhovory věnované problematice jazyka a jeho vztahu k literatuře. Vznikl tak mimořádně cenný a podnětný svazek. Kniha je členěna do pěti oddílů: první oddíl přináší texty o obecných otázkách jazyka a překladu, druhý je věnován Rabelaisovi a problematice jazyka v jeho díle, třetí sestupuje hluboko do minulosti („O původu jazyka ve starověkém Řecku“), čtvrtý se vyjadřuje k jazyku dnešnímu, poukazuje na ledabylé zacházení se slovy v naší současnosti a věnuje se i otázce uchování paměti umožněné jazykem, pátý představuje několik jazykově-literárních kuriozit s hlubším obsahem. Kniha má všechny přednosti pečlivě komponovaného svazku: jednotlivá témata se doplňují a vzájemně nasvěcují, celek vypovídá o mnohaletém a soustavném autorově zájmu o danou problematiku.

Co je pravda? Historická pravda? Literární pravda textu? Pravda utopií? Pravda paměti? K těmto otázkám nám Ouředník řešení neposkytne, nebo přesněji řečeno nám jich nonšalantně nabídne tolik - trochu jako ve výprodeji zlevněného zboží u vetešníků 20. století -, že to vyjde nastejno.

Satiricko-absurdistické texty o prosťáčkovi, kterému se nedaří splynout se společností a ztratit se v davu, mají formu černého humoru.

S podtitulem: Jak putoval za princeznou, a o všelijakých dobrodružstvích, která se mu přitom přihodila. Princ Čekanka a jeho věrný oř Zagroškudla se vydávají na cestu za princeznou. Potkají spoustu neobyčejných bytostí – loupežníky, kteří vyloupí cukrárnu, žirafu jménem Teta Běta sedící na stromě, čarodějnici Pucnohu, kapra vyprávějícího vtipy... Originální pohádka známého českého autora vystavěná na klasickém schématu, protkaná velkou dávkou jazykové hravosti, vtipu a nonsensu. Knížka je plná slovních hříček a nečekaných zvratů, které z ní dělají jednu z nejvýraznějších současných pohádek. Seznam zviřátek: medvěd Bloumal, lišák Zrzek, hranostaj Ondřej, zajíc Kuba Kakrlák, veverka Janinka, krtek Vilém, neznámá sova a některá další. Seznam strašidel: čarodějnice Pucnoha, Klemprda, Kudibal a Plivník, polednice a nemodlenka, bludný kořen, bludičky neboli cvendy, jezinky, mátohy a mátožníci, sněhové obludy a příšery a některá další.

Na půl cesty mezi autorským esejem a odbornou studií, Ouředníkova nová kniha čerpá látku stejně dobře z literatury jako z historie, filosofie či antropologie. Opět se zde setkáváme s klíčovou tematikou autora: společnost viděná prizmatem jazyka, topiky, loci communes. Od Homéra k církevním Otcům, od středověku k renesanci, od osvícenství k sociálním utopiím 19. století a k dystopiím současnosti, Ouředníkovy dějiny utopie jsou především dějinami myšlení o společnosti – a tím i západní kultury jako takové.

Autor se při přípravě slovníku argotu starého i nejnovějšího uvolil publikovat jako její předzvěst tuto etudu. Jeho satirická průprava však ovlivnila samotné podání, a tak vznikla půvabná učebnice hantýrky coby řeči vtipné, bohaté a natolik zdravé, že vždy přežila a bohdá přežije všechna jazyková nedochůdčata. Doprovozeno kouzelnými dobovými ilustracemi.

Nová kniha Patrika Ouředníka přináší 1800 hesel, která vysvětlují zapomenutá slova, jež měla nahradit cizí výrazy, aby čeština měla pro každou věc vlastní termín. Tato slova lze použít jako alternativy běžně užívaných výrazů a čekají na to, až je čtenáři znovu zařadí do svého jazyka. Společenský snobismus se stává spojencem: stačí použít slovo ve správnou chvíli a ostatní se postarají o jeho šíření. Čtenář zde najde jak výrazy, které tvoří jazykovou výbavu generací, tak i slova, která vznikla v jediné vědecké přednášce nebo učeném pojednání. Uvedené výrazy pokrývají pět oblastí: vesmír a přírodní jevy, člověka a jeho zdraví, řemesla a stravování, duševní činnost a společenský život, a úřady a instituce. Mnohá z těchto slov chybí v moderních slovnících, přičemž většina byla vybrána z období od 18. do 20. století, s občasnými odkazy do minulosti i budoucnosti. Kniha vybízí k rovnosti a svobodě, ačkoli bratrství zůstává opomenuto.

Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit. Jeho vzpomínání probíhá především v rovině jazyka, neboť jazyk je jak první zbraní každého totalitarismu, tak i jedinou možnou obranou. Bytostná pomíjivost těchto vzpomínek zároveň vyjevuje směšnost a zapomněníhodnost toho, co před nedávnem tvořilo náplň našich životů.

Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit. Jeho vzpomínání probíhá především v rovině jazyka, neboť jazyk je jak první zbraní každého totalitarismu, tak i jedinou možnou obranou. Bytostná pomíjivost těchto vzpomínek zároveň vyjevuje směšnost a zapomněníhodnost toho, co před nedávnem tvořilo náplň našich životů.

Experimentální poezie, v níž je hlavní důraz položen na práci s jazykem.

Text přednášky pronesené v Kruhu přátel českého jazyka při FF UK - přednáška zkoumá vliv "hypotetických jazyků" na podstatu i fungování jazyka.

Reflexivní poezie s úsměvem, ale i se surovou přímočarostí vypovídá o vztazích mezi lidmi. Zdánlivá rozporuplnost není pro autora náhodou, ale zcela jasným programovým zaměřením. Autor dokonale ovládá svět protikladů a střídá úzkost s nadějí, život se smrtí či bolest s pocity štěstí a harmonie.

Dům bosého je výborem ze dvou předchozích sbírek Patrika Ouředníka, Anebo (Volvox Globator, 1992) a Neřkuli (Mladá fronta, 1996), doplněným jednadvaceti dosud nepublikovanými texty.

„Lidé se dělí na dvě části: kulturní a nekulturní. Ti první chodí na toaletu, na WC, v krajním případě na dvě nuly. Ti druzí chodí zásadně na hajzl a pro ukrácení dlouhé chvíle zhusta čmárají po zdech. Tak spojují užitečné s příjemným, individuální se společenským, obecné s partikulárním...“ Sto třicet osm nápisů opsal a uspořádal Patrik Ouředník.

„Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby – a tedy i každého z nás.“ – tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka. A dodává: „Cestovat v Ouředníkově světě je vždy podnětné a čtenář si nakonec uvědomí – a co jiného žádat po literatuře? –, že onen fiktivní svět, sevřený v krunýři své blbosti, hroutící se v permanentní implozi sám do sebe, je k nerozeznání podobný tomu našemu...“ Jsou tu velké dějiny plné válek, letopočtů a podivných statistik. Ale o ně vlastně tak úplně nejde. Jsou tu vtipy o dvou Číňanech, stručné dějiny náboženství, pravidla vegetariánství, maltská hymna, etymologie křestních jmen... Ouředník proniká chatrnou konstrukcí naší doby a bujaře odmontovává šrouby. Ve 111 kapitolách nabízí čtenářskou procházku po jedné civilizaci.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Banální historka (Polední špička na lince S. Mladík zhruba šestadvacetiletý, měkký klobouk, místo stuhy ozdobný prýmek, nezvykle dlouhý krk. Všeobecná tlačenice na zastávkách. Zmíněný mladík se rozčiluje na svého souseda. Vyčítá mu, že do něj neustále vráží. Plačtivý tón, snahao důraznost. Nato zahlédne volné místo a vrhne se k němu. O dvě hodiny později se prochází s přítelem po Římském nádvoří před nádražím Saint-Lazare. Přítel říká: „Měl by sis nechat semhle přišít knoflík.“ Ukazuje kam (na výstřih) a vysvětluje proč.) napsaná 99 různými způsoby.

Pantagruel, „první arcidílo moderní komičnosti“ (F. X. Šalda) líčí svéráznou cestu hlavní postavy za poznáním. Stavba románu poskytovala autorovi spoustu příležitostí k satiře na všechny oblasti soudobého života a středověkého myšlení, jako byly scholastická teologie a logika, mnišství a katolická askeze, protestantské puritánství i doznívající rytířství, kromě toho je i parodií na soudobou literaturu a její žánry. Jediný dostupný překlad stěžejního díla světové literatury je dnes kolektivní překlad tzv. Jihočeské Thelémy z roku 1931. Od té doby vyšel čtyřikrát (naposledy Odeon, 1989), aniž byl kdy důkladněji zrevidován. Jakkoli záslužný byl ve své době počin Jihočeské Thelémy, překlad starý 90 let dnes neobstojí. Překlad JT podléhá romantické představě Rabelaise, ustanovené v 19. století a dnes jednoznačně překonané: systematické zdůrazňování „lidovosti“ na úkor intelektuálnosti a literárního novátorství. K čemuž je nutno přičíst i některé francouzštinářské přehmaty , jistou míru autocenzury ve vulgarismech (najmě erotického charakteru); zastaralý je samozřejmě i kritický aparát, opírající se o francouzské vydání z roku 1922. Nový překlad Patrika Ouředníka se všem úskalím zdařile vyhýbá. Překladatel knihu též opatřil novým poznámkovým aparátem.

Nová kniha Patrika Ouředníka – autora prózy Europeana, přeložené za pět let do jednadvaceti jazyků – reflektuje jeden z výrazných fenoménů 19. století: zakládání „svobodných osad“ v Severní a Jižní Americe Evropany, toužícími po jiném společenském kontextu. Stovky utopických pokusů měly jeden společný rys: odmítnutí jak politické revoluce hlásané komunisty, tak sociálního reformismu, o který usilovali socialisté. Kniha uvádí na scénu dva vypravěče a obsahuje tři části. První část knihy tvoří zpověď italského anarchisty, který se před lety pokusil o založení svobodné komunity v Brazílii. Rychle vyjde najevo, že jeho velkolepý projekt ztroskotal, ale není jasné proč. Ve druhé části přebírá slovo jeden z osadníků, který popisuje vleklé spory, malicherné půtky, boj o moc, nekonečná hlasování, problematické uvedení do praxe dobrovolné práce, „volné lásky“ atp. Závěrečná část nabízí čtyři možná vyústění příběhu – která, což nás od Ouředníka nepřekvapí, žádnými vyústěními vlastně nejsou. Podobně jako ve svých předchozích knihách, i zde autor žongluje se stereotypy a konvencemi, jejichž jsme více či méně jasnozřivými zajatci. Ale vzdor svému pesimistickému ladění je Ouředníkova kniha nepřímo i holdem těm, kteří bezděčně a plni dobré vůle jako první formulovali žádost: „Zastavte svět, chci si vystoupit“.... celý text

„Koneckonců není vyloučeno, že to není poprvé, že i ty ohlášené konce světa opravdu proběhly, ve dvacátém století, v osmnáctém, patnáctém, jedenáctém a tak dále. Možná proběhly, ale nikdo si toho prostě nevšiml.“

Publikace doprovázející výstavu věnovanou výročí narození mistra Jana Husa a sametové revoluce obsahuje kromě katalogu site-specific děl 32 výtvarníků a architektů reagujících na téma pravdy ve své tvorbě také eseje předních českých intelektuálů a jejich pohledu na téma pravdy v našem životě a společnosti: Václava Bělohradského, Ivana Blechy, Petra Fischera, Karla Hvížďaly, Petra Kratochvíla, Patrika Ouředníka, Miroslava Petříčka a Jiřího Přibáně.

Vrcholné dílo moderního dramatu, které kníže absurdního divadla Samuel Beckett napsal v roce 1953, vychází v překladu Patrika Ouředníka. Kniha obsahuje úvod, který čtenáře uvádí do historického kontextu, zasvěcené slovo překladatele, kompletní bibliografii Samuella Becketta a v neposlednířadě pět takřka neznámých Beckettových minibásniček.

Literární parodie, nebo také sebrané spisy Sally Marové, je často přirovnávána k Vianovu textu „Naplivu na vaše hroby“. Jde o jazykovou hříčku, pro tohoto autora ostatně zcela typickou, jež překračuje hranice svého žánru, jde také o podivuhodná dobrodružství mladé anglické poštovní úřednice, bytostně protestantské, panenské, britské a ctnostné, ocitnuvší se v pařátech hrůzných irských papeženeckých republikánů během „básnické revoluce“ v Dublinu roku 1916.

Spekulace vycházely v letech 1901–1902 v literárním čtrnáctideníku Bílá revue (La revue blanche). Výbor je doplněn několika texty ze satirického týdeníku Divoká kachna (Le Canard sauvage) a jednou ukázkou z italské revue Poesia. Souborné vydání Jarryho časopiseckých příspěvků vyšlo poprvé v roce 1911, toto vydání se opírá o reedici z roku 1969.

Zběsilá variace na brakové příběhy americké drsné školy ukazuje Borise Viana coby svého druhu Tarantina ze Saint-Germain-des-Prés. Jako bezděčný předskokan postmoderny Vian v tomto pokleslém krimipříběhu plnými hrstmi nabízí ztřeštěné nápady, zábavnou absurditu, jazykové hříčky a jako břitvu ostrý humor. Přitom po celou dobu nezapomíná spiklenecky pomrkávat na zasvěcené čtenáře, že nic z toho by se nemělo brát úplně vážně. Díky brilantnímu překladu Patrika Ouředníka a originálním vizuálním kompozicím máme tak možnost prožít unikátní komiksový trip – zážitek měnící vnímání a rozšiřující vědomí o žánru hardboiled příběhů, ale i o možnostech vyprávění jako takového.

Experimentální próza Patrika Ouředníka, jejíž děj je zasazen do současné Prahy. Na půdorysu fabulační hříčky s detektivní zápletkou virtuózně rozehrává pestrou škálu stylistických i myšlenkových vtipů, jež mu slouží k sarkastickému pojednání českého dneška. Hlavními hrdiny knihy jsou pražští důchodci, detektiv a znásilněná studentka výtvarných umění. Ačkoli je kniha postavena na humoru, ironii a hře se čtenářem, za tím vším se skrývají nelítostně vystižené obrazy ze života, jež umí Ouředník vyhmátnout a zachytit jako málokdo v současné české literatuře.

Nový překlad Rabelaisova Gargantuy, tohoto arcidíla renesančního humanismu a reformismu, této potopy rafinovaných obscenit, této brutální kritiky soudobé církve a univerzity, tohoto snění o světě lepším a svobodnějším, reflektuje proměny češtiny, a to zdaleka nejen ve vnímání vulgarismů. Nechce podat informaci o renesančním smíchu, ale přimět čtenáře skutečně, „gargantuovsky“ se smát. Navíc bere vážně skutečnost, že nemalá část rabelaisovských vtipů je vázána na konkrétní lokality v Rabelaisově rodném kraji kolem Tours, tyto vtipy však v českém kontextu nejsou vtipné. Celý Gargantua je tudíž přesazen do jižních Čech – i k poctě dávné Jihočeské Thelémy. Paralelně s překladem je veden odborný komentář, vysvětlující kulturně historické odkazy i kontexty Rabelaisova života a díla.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Told in an informal, mesmerizing voice, Ouredník represents the twentieth century in all its contradictions and grand illusions, demonstrating that nothing substantial has changed between 1900 and 1999—humanity is still hopeful for the future and still mired in age-old conflicts. As he demonstrates that nothing can be reduced to a single, true viewpoint, Ouredník mixes hard facts and idiosyncratic observations, highlighting the horror and absurdity of the twentieth century and the further absurdity of attempting to narrate this history.

Europeana défie les genres traditionnels. Il s'agit d'un abrégé de la stupidité humaine, d'un précis des faits et des événements du siècle dernier poussés implacablement dans leurs derniers retranchements. Le livre se présente sous la forme d'une relation "objective" de ce qui a constitué le siècle (scientisme, communisme, nazisme, émancipation féminine, société de consommation, guerre froide, révolution technologique, etc.). Mais à partir de là, tout est faussé, la logique des faits comme l'angle d'observation. Les statistiques produisent quantité de chiffres "parlant" qui ne disent rien. Les théories et les discours convenus de la société occidentale sont passés au crible et ridiculisés dans des abrégés pseudo-scientifiques. Mais il y a pire encore : à la manière des anciens ouvrages scientifiques, le texte s'accompagne en marge de notations censées guider le lecteur et qui constituent à elles-seules un véritable Dictionnaire des idées reçues du XXe siècle

Ceci est une histoire de France. Et pas n'importe laquelle. C'est celle que l'on a certainement enseignée au début du siècle dernier, quand les élans de la modernité promettaient de modifier à jamais les consciences. Le véritable héros de cette histoire de France est non pas Clovis ou Charlemagne mais celui qui la propage, à savoir l'instituteur. Et l'on rit. Jaune, certes, mais l'on rit. De notre chauvinisme, de nos préjugés idiots vis-à-vis de tout ce qui n'est pas français autant que de la condescendance du sexe masculin vis-à-vis de son pendant. Exercices militaires contre travaux d'aiguille. L'instituteur apprend à lire et à compter, apprentissages autrement plus utiles que la prière. Mais il inculque aussi les bonnes manières. L’éducation civique s'avère prompte à enseigner l'amour de la patrie. Nous entrons dans la peau de l'élève, sans doute un des meilleurs éléments du maître, celui qui semble avoir parfaitement bien appris ses leçons. Dans ce "roman didactique", faux roman d'anticipation, le narrateur adopte le ton crédule de la bien-pensance, absolument soumis à la toute-puissance du pédagogue, qui incarne à lui seul l'idéal de la démocratie et du progrès. Incisif, Patrik Ourednik saisit littéralement ses lecteurs : historien de l'histoire, il est un grand satiriste. Mais avec ceci de particulier : il ne grossit pas les traits, il les compile.

Parlé par plus de dix millions de personnes, le tchèque est l'une des plus anciennes et des plus riches langues d'Europe. Grâce à ce livre, vous serez capable vous aussi, en six mois d'étude "sans peine", de converser dans cette langue passionnante en utilisant un vocabulaire actuel. Avez-vous un robot chez vous ? Avez-vous déjà vu un pistolet ? Aimez-vous danser la polka ? Sans le savoir, vous connaissez déjà trois mots tchèques ! Les 92 leçons de cette méthode vous permettront d’en apprendre beaucoup plus sur la langue tchèque littéraire, celle utilisée dans les médias et les administrations.

Ein Tscheche schreibt auf Französisch … über die ganze Welt. Der Protagonist dieses kurzen Romans, wie der Erzähler Übersetzer von Beruf, will ein Buch schreiben. Möglicherweise ist er ein Enkel von Adolf Hitler und war kurzzeitig Berater „des dümmsten amerikanischen Präsidenten der Geschichte des Landes“… Herauskommt eine fröhliche Apokalypse, ein zerbrochenes Spiegelbild unserer Epoche – sprachverliebt, mit einem Hang zum absurden Humor, mit einer Vielzahl von witzigen Details und ätzenden Kommentaren, zwischen Grauen, Verzweiflung und Lachen.

To nie jest pean na cześć Europy. Wręcz przeciwnie. To krótki przewodnik po dziejach europejskiej nikczemności, arogancji, głupoty i szaleństwa XX wieku. To antypoemat prozą napisany przez ironicznego poetę i polihistora, który utraciwszy wiarę w prawdę historyczną bada dzieje Europy układając obok siebie odłamki jej rozbitego, wybrakowanego kodu cywilizacyjnego i budując na nowo zdania z nieodpornych wyrazów jej zmutowanych języków.