Helena Haškovcová

Prof. RNDr. PhDr. Helena Haškovcová, CSc. (* 19. srpna 1945 Praha) je česká bioložka a filosofka, profesorka lékařské etiky. Hlavními tématy jejího odborného zájmu jsou práva pacienta, pravda na nemocničním lůžku, informovaný souhlas, sociální gerontologie a problematiky umírání a smrti (thanatologie).

Maturovala na SVVŠ (1963). V letech 1963–68 studovala na PřF a FF UK. V r. 1970 získala titul RNDr. (rigorózní práce Vliv heterologního antilymfocytárního séra na reakce typu štěp proti příjemci) a v r. 1973 titul PhDr. (Člověk, smrt a transplantace). Pokládá se za žákyni prof. Milana Haška v oboru imunologie, prof. Františka Sládečka v oboru biologie a doc. Dušana Machovce v oboru filozofie. V l. 1968–72 pracovala jako bioložka v Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV, kde se věnovala transplantační imunologii. V r. 1972 přešla na Oddělení klinické imunologie Fakultní nemocnice v Praze 2, kde byla pověřena vybudováním a vedením laboratorního úseku. V r. 1982 získala hodnost CSc. (Humorální a celulární imunita u nemocných sarkoidózou). V r. 1982 byla vyzvána, aby pracovala v Kabinetu gerontologie a geriatrie Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů v Praze. Věnovala se především etickým a psychologickým problémům v péči o staré nemocné lidi a problematice umírání a smrti, a to až do r. 1990. Současně pracovala na kratší úvazek v Ústavu hematologie a krevní transfúze jako klinická psycholožka (1978–86) a spolupracovala s dialyzačním střediskem Interní nemocnice v Praze na Strahově (1975–82). V r. 1990 byla přijata na 3. LF UK, kde patřila k iniciátorům vzniku lékařské etiky jako samostatného lékařského oboru, s povinnou postgraduální výukou pro mediky. V r. 1992 se jako první u nás pro tento obor habilitovala a v r. 1993 získala profesuru. Od r. 1990 úzce spolupracuje s Ústavem teorie a praxe ošetřovatelství, který patří 1. LF UK. V r. 1994 začala spolupracovat též s Husitskou TF UK, kde postupně vybudovala obor a katedru psychosociálních věd a speciální etiky. V r. 1996 ukončila své působení na 3. LF UK a přešla na Husitskou TF, kde vede uvedenou katedru. V oblasti lékařské etiky zůstává činná v rámci 1. LF UK. Po r. 1989 byla hostem Rady Evropy v Oxfordu na sympoziu Britské fórum lékařské etiky, v r. 1993 hostem rakouské J. Kepler University na konferenci o právech pacientů. Od r. 1994 reprezentuje ČR v EPOS (European federation of older students at the universities), kde je také členkou představenstva. Od r. 1990 je členkou Obce spisovatelů, od r. 1995 členkou českého centra PEN-klubu. V letech 1976 a 1986 obdržela cenu Českého literárního fondu, v r. 1985 Cenu České gerontologické společnosti J. E. Purkyně, v r. 1992 Šilhanovu cenu Svazu lékařů českých a v r. 1995 bronzovou medaili 3. LF UK.

Systematicky rozvíjela lékařskou etiku, a to i v dobách nepříznivých, kdy tato disciplína byla redukována pouze na etiku marxistickou. Jako první iniciovala vznik Kabinetu lékařské etiky a lékařského práva (1982) a posléze se podílela na vzniku tohoto oboru v r. 1992. Byla členkou první Centrální (národní) etické komise, ustavené v r. 1990 při Ministerstvu zdravotnictví ČR (na jedno tříleté funkční období). Věnuje se zejména psychologickým a etickým problémům vážně a nevyléčitelně nemocných, umírání a smrti, pravdy na nemocničním lůžku a problematice práv nemocných. V r. 1992 byla s doc. MUDr. J. Šetkou, CSc. autorkou české verze Práv pacientů.

Bibliografie: Rub života – líc smrti, 1975; Spoutaný život, 1985, 2. vyd. 1991; Fenomén stáří, 1992; Lékařská etika, 1994; Práva pacientů (komentované vydání), 1996. Spoluautorka knih: Gerontologické minimum, 1986; Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžkým somatickým postižením, 1989; Praktická geriatrie, 1991; Vybrané kapitoly z geriatrie a medicíny chronických stavů, 1992; Život s umělou ledvinou, 1992; Klinická onkologie I, 1996. Čas. přísp.: Napsala 180 časopiseckých odborných příspěvků a 360 odborných i popularizujících (také rozhlasových a televizních) přednášek.